Tchyně? Tchyně!

No máme právo na živo! Jsme sympatické, pracovité, chytré a vzdělané! A vůbec, nejsme tak hrozné!....

„Ty chceš, aby se rozvedli?“  Zeptal se mě jeden náš kamarád, když jsem s nadšením sdělila, že jedu do Kanady navštívit mladou rodinku a hodlám tam zůstat nejméně dva měsíce. Tak jsem se těšila, zejména na malého vnuka, prvního, že mi ani na mysl nepřišlo, že by někde mohl být problém.

Otázka toho všetečky mě trochu otrávila. No jo, třeba jim to opravdu bude vadit. Vůbec jsem neřešila, že vlastně budu u nich v jejich malém bytě takovou dobu. A když už jsem tak nad tím začala uvažovat, najednou mi došlo, že mě život už jaksi přesunul na druhou stranu, na druhý břeh.

Roky jsem žila v pozici dcery, manželky, snachy. Doposud jsem byla ta mladší, ta která spíš očekávala kritiku, ta, která se snažila obstát v očích tchyně, tet a manželova příbuzenstva vůbec.  A najednou jsem já ta matrona, ta starší v rodině, eventuelní kritička a hlavně ta, co všechno ví nejlíp.

Snad poprvé jsem si to uvědomila, když jsem se přistihla, že chudák můj syn po rozhovoru se mnou své ženě sděluje, že „ maman a dit“ – maminka říkala, načež následuje nějaké moje moudro.

Takže jsem nakonec za tu nešetrnou poznámku byla spíš vděčná. Strhla mi z očí růžovou pásku a donutila mě na chvíli odsunout nezřízené těšení a trochu se zamyslet nad průběhem návštěvy.

Bohužel, při bližším ohledání situace jsem musela uznat, že jsem nezačala vůbec šťastně. Mladým jsem prostě oznámila, že se mi strašně stýská po malém a po nich nakonec taky a že přijedu a zůstanu minimálně dva měsíce. Automaticky jsem předpokládala, že je to určitě potěší, takže jsem se nějak ani nestačila zeptat, co na to oni.

No, možná by mě mohlo trochu omluvit, že když už člověk váží tu dalekou cestu, nemá moc smysl tam jet na čtrnáct dní. Ovšem dva měsíce jsou dva měsíce., že. A je tchyně ještě považována za rovnoprávného občana? Maně se mi vybavily všechny vtipy o těch nešťastnicích – někdy tedy dost drsné. (Jde policajt v noci sídlištěm a vidí, že z balkónu visí nějaká žena a chlápek na balkóně ji mlátí přes ruce, kterýma se z posledních sil křečovitě drží. „Co to tam děláte, chlape, s tou ženskou?“ „To není ženská, to je tchyně!“ „A jo, a jak se drží, baba jedna!“ Haha.)

To Francouzi jsou milosrdnější. La belle mere je slovo, označující tento rodinný status, v doslovném překladu „krásná matka“. To si dám líbit, tohleto. A u nás?  Tchyně. Nezní moc libě. Tchyniny jazyky, pěkně ostré. Takže poučení první a asi nejdůležitější – nic moc nekomentovat a dát si na ten tchýnin jazyk bacha. Pořád si uvědomuj, milá zlatá tchyně, že tys tamjenom na návštěvě.

Taky si ujasni, že pan syn ráno odejde do práce a ty budeš trávit své dny spíše se snachou. Na jejím teritoriu. Takže sklapni, milá tchyně, klapky na oči a roubík do pusy. Snaž se být užitečná. Kritika zakázaná. Rady jen v nezbytně nutných případech. Večer se stáhni do pokojíku, čti si, opakuj si francouzská silná slovesa a nech je vydechnout.

Mám to se snachou trochu komplikované. Je z Gabonu, čili z úplně jiného kulturního prostředí. Nevím, jak to u nich chodí v rodinách.  Poznala jsem rodiče, bratry a sestry a bylo to fajn. Mají mezi sebou hezké vztahy, mají se rádi. Matka je tam vážená osoba. To je dobře. Na druhou stranu je to zavazující. Musím najít zlatou střední cestu. Moje silná stránka to zrovna není. Jsem ukecaná a někdy „třeskutě“ vtipná. Takže se vlastnímu fóru občas směju sama…

Přivítání a první dny proběhly dobře. Dost brzy mi došlo, že tady není na nějaké parádičky moc času. Podmínky jsou tvrdé. Nemají auto a z jejich čtvrti je všude daleko. Sníh, mráz a led mě bavil prvních čtrnáct dní, pak už mě každé další sněžení přivádělo k šílenství.

Překonala jsem se. Samozřejmě jsem si myslela, že by třeba mohli víc uklízet.  Sama jsem kdysi trávila celé dny drhnutím bytu a rovnáním hraček. Byla jsem vedená k tomu, že pořádek je klíčem ke šťastné domácnosti.  Což není. Trochu bince neuškodí a hlavně se člověk vyhne neustálému honění dětí a otravování manžela.

Zpočátku jsem neustále vracela obsah kuchyňských šuplat zpět, protože navzdory spoustě hraček našeho malého nejvíc zajímají hrnce, vařečky a kuchyňské zařízení vůbec. Když jsem se už nemohla narovnat a zjistila jsem, že se zase všechno válí venku na zemi, rezignovala jsem. Nejsem uklízečka, jsem babička. Zpátky se to šoupne zase večer.

Dařilo se mi neradit. A když, tak opatrně. Chvílemi to bylo až legrační. Johanna přijela na univerzitu do Kanady ještě jí nebylo ani  dvacet. Musela se tam o sebe postarat, přivydělat si při studiích. Maminka jí moc rad ohledně péče o malé dítě nestačila předat, ale její zkušenosti ze střední Afriky by stejně v kanadské zimě moc nepomohly.

Takže já jsem pár dní našlapovala opatrně, než jsem koupila malému punčocháče pod kalhoty, poněvadž Johanna byla přesvědčena o tom, že je nosí jen holčičky. „Ale to mi klidně řekni, když máš na něco jiný názor“, řekla poněkud neobezřetně. No, raději ne, má milá.

Samozřejmě, že mám na spoustu věcí jiný názor. A samozřejmě si to přes někdy neodbytné nutkání nechám pro sebe. Dobré poučení pro život (nikdy není pozdě se něco přiučit), mlčeti je vážně někdy zlato, zejména když se pak ukáže, že pravdu měli oni.

Takže, nakonec, nebylo to tak strašné, milé začínající spolutchyně. Chce to jen občas (často a radši víc než míň) zakousnout se do svého ostrého jazyku a myslet na tu pěknou blůzu, co jsem viděla včera v obchodě. Popřípadě si jí jet koupit. Výsledek je vynikající. Jim je líto, že jsem odjela a já jsem se tam oblíkla od hlavy až k patě!