Reportáž Saši Uhlové rozčeřila vody. Mnozí s ní souhlasí, mnozí ji obviňují z nekalých úmyslů. Ať je to jak chce, tenhle počin za zamyšlení rozhodně stojí.
Asi před třemi týdny jsem poprvé zaregistrovala rozhovor na ČRo plus s novinářkou Sašou Uhlovou o její investigativní reportáži z prostředí fyzicky náročných, leč špatně placených prací. A rázem jsem se přenesla o hodně, hodně let dozadu, totiž do let osmdesátých, kdy jsem jako maturantka nebyla podruhé přijata na filozofickou fakultu a z trucu jsem šla pracovat jako pomocný dělník do Ústředních skladů hlavního města Prahy.
Kolik jsem si tehdy vydělala, si už opravdu nepamatuju, také to pro mě nebylo až tak důležité. Byla jsem mazánek z dobré rodiny, to jest z rodiny, která mohla a cítila se povinována mě podporovat a vydržovat na studiích. Nedostala jsi se letos, nevadí, dostaneš se napřesrok. Jenomže ve skladech, kde jsem pak rok pracovala, jsem se setkala s lidmi, ženami, pro něž tato práce neskončila za rok nebo za pět, ale to tahání těžkých beden a pytlů z ramp, kam zboží přivezly kamiony a kde největší technický výdobytek byl rudl, byla tahle mizerně placená práce na celý život. Osudy rozličné, lidé dobří i méně dobří, v rodinách, bez rodin, jen s dětmi těžce se protloukající, už tehdy, ve státě dělníků a rolníků.
Poslouchala jsem ten rozhovor a před očima se začaly míhat polozapomenuté a najednou zase zřetelné tváře. Velice přesně jsem rozuměla tomu vyprávění. O navázaných vztazích, o sympatiích a antipatiích, o porozumění a o pocitu zrady, když člověk odcházel a nechával za sebou všechny tyhle životy, s celou nejistotou, co nás asi čeká, jak se všechny nitě dál povinou, jak tyto osudy, mnohdy velice pohnuté, dopadnou. Dodnes pociťuju dojetí, když si vzpomenu na to, jak mi všechny (no skoro všechny, ale to už je jiná historie) bývalé spolupracovnice vážně upřímně blahopřály k přijetí na univerzitu.
O to víc mě nemile překvapily některé ohlasy na tuhle společenskou sondu. Prý zviditelnit se chce, levičačka.
Tak nevím. Půl roku se nechávat zaměstnávat v nejrůznějších provozech, přicházet mezi cizí lidi, podstupovat nástrahy neznámých situací, to bych se chtěla zviditelňovat asi trochu pohodlněji. Nicméně považuji celý tenhle počin za nesmírně důležitý. Je dobré si uvědomit, že bílé pláště lékařů v nemocnicích se nevyperou samy, že lidi za pokladnou v obchodech sedí hodně hodin a že práce v masokombinátě je asi vážně dost hrozná. Jsou to profese nevyžadující žádné zvláštní znalosti, může je v podstatě vykonávat každý, kdo na to fyzicky stačí. Tím pádem jsou špatně placené.
Je celkem zajímavé sledovat cirkus, který se kolem reportáží strhnul. Kouzelná byla, jako obvykle, reakce pana exministra financí. To já ne, to je lež jako věž, to je předvolební kampaň, to je útok na mě a na moji stranu, to není vůbec pravda, lidi u nás vydělávají mnohem víc! Jenže, bohužel, nebo spíš bohudík, všechno se už dneska dá dohledat. Paní Uhlová měla zřejmě mlhu před očima a pracovala u úplně jiného pana Babiše v nějakém úplně jiném velkopodniku. Neznám ji a tudíž nevím, jestli je opravdu komunistka až stalinistka, či co, a abych pravdu řekla, je mi to dost jedno. Poslouchala jsem ten rozhovor a spíš mi připadalo, že mluví velmi věcně a situace, které zažila, popisuje dost přesně.
Jenže co teď s tím vším? Je tu dost lidí tvrdě pracujících a špatně placených, to je fakt. Na druhé straně je tu určitý počet občanů, kteří pracovat nehodlají a pouze využívají sociální systém. Jejich životní podmínky se od první skupiny zas až tak dramaticky neliší. Je to spravedlivé? Není, samozřejmě. Osobně si myslím, že jedním z atributů civilizované společnosti by mělo být to, že zaměstnaní lidé by měli být schopni zajistit aspoň základní potřeby a neřešit, za co uvaří dětem večeři.
Ano vím, ekonomové namítnou, že zvyšovat minimální mzdu není reálné, produktivita tomu neodpovídá, nelze podnikatelům diktovat atd atd. To asi opravdu nelze, vůbec si nedovedu představit, že by našemu kamarádovi, venkovskému truhláři stát předepisoval, kolik má platit svým několika zaměstnancům. Pan podnikatel, majitel truhlářské dílny má ruce zrasované celoživotní těžkou prací, pořezané, mozolnaté. Svoje "kluky" rozhodně nevykořisťuje, to by na vsi asi moc neobstál, ale navzdory těžké dřině se musí nějak ohánět, aby firmu udržel a uživil sebe, zaměstnance a rodinu. "Tak ať zkrachují", pravil jakýsi levicový politik, "když nechtějí zaměstnancům platit, at´ raději skončí!" Ano, tak Pepa skončí, půjde na úřad práce a s ním všichni, kdo u něj pracovali. Rada nad zlato!
Je to vážně těžká a složitá věc, reportáž řešení nenabízí, ani nemůže, poskytuje pouze pohled na realitu, dosti syrovou. Usvědčuje momentální vládu z toho, že se na lidi, kteří se v drtivé většině neumějí nijak bránit, vykašlala úplně stejně, jako vlády předchozí. Nevím, jestli je to tak levičácké, zajímat se o tuto celkem neznámou oblast společenského života, vnucovat osudy jejích protagonistů politikům, kteří mají tendenci brát si je do huby jenom před volbami? A není to tak trochu věcí nás všech, jak tady budeme žít?
Zatím se tady žije dobře. Jistě, kupní síla je o dost slabší než v západní Evropě, už dávno jsme mohli jezdit moderními vlaky, mohlo tady být metro až na letiště, dálnice máme asi nejdražší a nejblbější na světě. Ale je tu pořád relativně bezpečno. Samozřejmě, člověk musí být opatrný pořád a něco se může stát vždycky, ale je pravda, že například naše kapesní velkoměsto Praha je ve srovnání s ostatními opravdu příjemná a dost bezpečná.
Často jezdím vlakem, ať přes den v džínách a teniskách anebo večer nastrojená v šatech třeba do divadla. Jednou se mi stalo, že jsem v zimě večer stála na nástupišti na prázdném nádraží. Vlak měl zas zpoždění a já tam v lodičkách mrzla. Najednou se ze tmy vyhouplo asi pět Ukrajinců. V chatrných bundičkách a teniskách asi mrzli mnohem víc než já v kožichu (třikrát fuj a hanba mi, ale furt se mi ho nechce zbavit, je krásnej!). Čekali jsme marně dál a mně začal v hlavě hlodat červík pochybností a strachu: "No, tak to je fajn, ty seš tak blbá, měla´ s jet taxíkem, teď ti tady servou památeční náušnice z uší, kožich seberou, umlátěj, do kolejí hoděj...!"
Kvílelo to ve mně, takže když konečně přijel vlak, byla jsem ztuhlá nejen zimou, ale i hrůzou. Konečně se otevřely dveře a já jsem mohla nastoupit. Jenže v momentě, kdy jsem zvedla nohu, lodička sklouzla z chodidla scvrklého mrazem a zapadla do prostoru mezi vlakem a nástupištěm.
Okamžitě jsem zapomněla na strach z přepadení a ovládl mě vztek. Tak já tady čekám na ten blbej vlak na mrazu, riskuju život, nakonec ta kára přijede a teď tohle? Bezradně jsem tam stála, s bosou nohou pokrčenou a držela jsem se madla dveří a vůbec netušila, co budu dělat.
K mému překvapení přiskočil jeden z těch kluků ukrajinských, klekl na zem, zašátral rukou v mezeře a lodičku, světe div se, vylovil! Zuby mi zimou a rozčilením drkotaly, takže jsem ze sebe nevypravila ani hlásku, ale mladík mi nasadil tu hloupou botu na nohu a druhý mě postrčil do vlaku, aby nám to nakonec neujelo. Usadili jsme se do vyhřátého vagónu a až do Prahy jsme se tomu smáli
Je to tak strašně levicové, chtít svobodně jezdit vlakem a zažívat spíš tyhle příhody než to, že by mě tam vážně něčím majzli? Anebo bych už tím vlakem večer vůbec nemohla jezdit? Nejsme si všichni rovni, to je pravda. Vždycky budou chudí a bohatí. Teď jde jen o to, udržet snesitelnou míru, abychom nemuseli žít v ghettech. Nesvědčí to nikomu.
