Tedy hlavně není pro ty bláhové mladé páry, které do toho jdou a pořídí si miminko. Velmi záhy totiž zjistí, že život není jenom ťuťuťu a ňuňuňu.
Tahle země vážně není pro mladý, tedy přesněji řečeno, není pro mláďata. Napadlo mě to v momentě, kdy jsme se se snachou pokoušely narvat kočárek do tramvaje a zároveň jsme tam postrkovaly tříletého Péťu. V tramvaji číslo deset seděli a stáli mladí muži, kteří nás se zájmem pozorovali, jak si poradíme. Když jsem jednoho požádala o místo, napřed pečlivě a zdlouhavě prozkoumal celou tramvaj, jestli jsou všechna místa skutečně obsazena a pak se tedy neskutečně pomalu zvedal a zvedal, zatímco my jsme se kymácely pěkně do rytmu celkem zběsilé jízdy, jedna kluka za ruku a druhá se snažila ubrzdit kočárek.
"Ježíšmarjá, tyhle kočárky v dopravních prostředcích, to je hrůza, všude to jenom překáží! A nejhorší je, když se sejdou třeba dva v jedný tramvaji, to je fakt děs!" Pravil při jedné rodinné seanci mladý příbuzný. No tak to máš pravdu, hochu, je to děs, ale asi největší pro řidiče těch kočárků, poněvadž ta zvednutá obočí, povzdechy a neochota se posunout a opustit výhodné místo jsou malinko deprimující.
Pravda, ne všichni cestující jsou takoví, nevím čím to je, v metru vám ochotně pomohou, na nádraží též, jen ta tramvaj číslo deset mi tedy leží v žaludku. Jezdí se s ní totiž na úřad sociálního zabezpečení, kde byla snacha žádat o státní pomoc v mateřství. Vzhledem k tomu, že se úřednice zmýlily asi třikrát a my jsme proto musely vyřizovat jednu věc též natřikrát a tudíž pokaždé použít tramvaj číslo deset, abychom se dostaly do úřadovny se stísněnými přeplněnými čekárnami, kde se čeká a čeká a pak vám stejně něco chybí anebo vás úřednice pošle na druhý konec Prahy jenom proto, že není schopna si žádanou informaci najít v počítači. Na tom druhém konci vám po další frontě řeknou, no jo, my vám to klidně vytisknem, ale všechno je přece tady a poklepou na ten zatracený nedobytný přístroj.
Tak si tedy vezmete ten papír, kočárek, druhého mrňouse za ruku, sednete do tramvaje číslo deset, nějak to překlepete a dojedete zpátky na úřad. Tam vám konečně zkompletují papíry a řeknou datum, kdy by kýžená dávka mohla přijít. Leč nepřijde. A pročpak? To se dozvíme během další návštěvy úřadu, neb telefon nikdy nikdo nevezme. Jejda pardon, kolegyňka se spletla, je tu nová, popletla datum, no to se stane. Tak snad příště.
Suma sumárum je to zatím půl roku čekání na státem přiznanou pomoc. Tihle dva malí kluci mají štěstí. Mají tatínka, který žije s maminkou a stará se, mají dědu a babičku, celou milující rodinu, ochotnou kdykoliv přispěchat na pomoc. Avšak co ostatní chlapečkové a holčičky, žijící jen s jedním rodičem, odkázaným na stát? Koho to zajímá, kdo se stará? Drakonické pokuty za jeden nepřiznaný koláč v systému EETna straně jedné, státní aparát jedná rychle, všechna čest, pořádek musí být! A několikaměsíční prodlení podpory, kdo se komu dovolá? Kdo koho obviní, požene k odpovědnosti?
Máme málo mladých, nevymíráme jen díky přistěhovalcům. Dnešní třicátníci se do mateřství, otcovství moc neženou. Jistě, mnozí vedou bezva život, dobře vydělávají, cestují, mohou pěstovat finančně náročné koníčky, vzdělávají se. Dítě je komplikace, navíc pěkně drahá a málo společensky oceňovaná, tak kam spěchat?
Je fajn nemuset lítat na úřady pro podporu, nestarat se o drahé jesle a školky, soustředit se na kariéru a vlastní plány. Jenomže mnohem, mnohem lepší je malá měkká ručka ve vaší dlani, podaná se samozřejmou důvěrou, rozzářené oči a výskot při setkáních, obětí, pusinky, ale ano, i ty lumpárny, rozházené hračky, podupané záhony a míče v rozbitých oknech.
No, a až třeba někdy přijdou i ty peníze, tak to nebude mít chybu!
