Školství není jenom věc učitelů a nejde jenom o platy. Jde o nás všechny, o budoucnost naší země. Všechny by nás to mělo zajímat, rodiče, prarodiče, ale i bezdětné. Jenže moc nezajímá.
Týden uplynul a za stávkou učitelů se zavřela voda. Nemálo diskusí proběhlo, mnohokrát se konstatovalo, jak je české školství zastaralé, jak neodpovídá požadavkům moderní doby, jak jsou žáci nuceni zbytečně memorovat, jak nejsou schopni se orientovat a dokonce se ani vyjádřit. Jak je nezbytně nutné dostat do škol mladé nadšence, kteří budou mít odvahu, sílu a hlavně chuť změnit zaběhlé pořádky. A všem je jasné, že s dosavadním způsobem financování se to nepovede. Už třicet let je to všem jasné.
Mě tedy na rozdíl od pana premiéra překvapuje pouze to, že učitelé stávkují tak málo a slušně. Po letech neudržitelného stavu jim slíbili patnáct procent, nakonec dostali deset a držte klapačku a berte, dokud se dává. Chápu jistou nelibost rodičů, nicméně považuji za nutné upozornit na fakt, že čeští učitelé všechny na nadcházející stávku upozornili a ne všechny školy se jí ze solidarity se žáky a rodinami vůbec zúčastnily. To jejich francouzští kolegové jsou jiní kádři. O stávce se překvapení rodiče zpravidla dozvídají až ráno před školou a nezbývá jim nic jiného, než se prostě nějak zařídit. Sama jsem tuto situaci na Francouzském lyceu v Praze zažila a byla jsem překvapena, že jsem byla jediná, kdo se rozčiloval. Na moji otázku, proč stávku nikomu neoznámí dopředu, mi bylo řečeno, že takhle to má větší grády.
A musím konstatovat, že většina rodičů s učiteli spíše sympatizovala. Což je u nás tak trochu problém, učitelé jsou ve svém dlouhodobém zápase docela osamoceni, jako by šlo pouze o jejich zájmy. Jenže ono nejde jenom o jejich platy, ono jde o budoucnost našeho národa. A kdo by měl stát v první řadě po jejich boku? Premiér, jehož voličská základna se z řad akademiků neskládá, jehož vlastní děti nikdy do českých státních škol nechodily a jenž do svých obřích výrobních hal potřebuje pouze námezdní síly se základním vzděláním?
Ministři školství napříč politickým spektrem s problematikou také zrovna nepohnuli, zrovna školství nepatří mezi volební taháky. Kdo tedy zbývá jako logický spojenec učitelů? Rodiče přece! Rodiče by se měli znepokojovat, neměli by nikdy dopustit tu situaci, kdy se ještě třicet let po revoluci ve školství potýkáme se základními problémy. Dokonce s nedostatkem učitelů. My že budeme v brzku technologická velmoc, jak tvrdí pan ministr průmyslu a obchodu Havlíček? Tomu snad nevěří ani on sám! Ještěže my, pamětníci, už dávno víme, co takové brzko vlastně znamená…
Takže aby to brzko bylo vskutku brzy, měli bychom i my, rodiče a prarodiče zvednout pozadí a konečně ukázat, že nám všem na našich dětech záleží. Tak třeba příště.
