Zase nevím, kam se vrtnout. Mám své sympatie, jenže vždycky je tam nějaké jenže. Letos to tedy bylo obzvlášť výživné, stanovisko zaujmout je celkem snadné, ale s kým a čím se ztotožnit?
Takže další dvacátý osmý říjen šťastně za námi. Šťastně, poněvadž přes ten neuvěřitelně trapný začátek jsme se tady ani neporvali, ani nepomlátili. Nicméně, dost otázek zůstává.
Tak například já. V letošním dění jsem se docela ztratila a už opravdu nevím, jestli se vůbec někdy najdu. Já totiž nevím, kam vlastně patřím. Podle všeho zřejmě k pražské kavárně. Cožpak o to, v kavárně posedím moc ráda, navíc bych panu Bradymu medaili dala už dávno, dopis čtyř „činitelů“ velké Číně mě taky naštval, panu Ovčáčkovi nevěřím ani nos mezi těmi jeho okuláry a pana prezidenta jsem nevolila a volit nebudu.
Jenže do kavárny zas tak často nechodím, bohužel tolik času nemám. Taky nejsem ani herečka, ani zpěvačka, ani režisérka, ani nic podobného, takže možnost vyjádření na veřejnosti je takřka nulová. A na Staroměstské náměstí jsem nakonec taky nešla, i když jsem to původně v plánu měla.
Dost mě totiž zaskočil fakt, že celý večer má moderovat pan Horáček. A že vše je v režii jeho agentury. Prostě mi to připadalo vzhledem k jeho již ohlášené kandidatuře docela nevhodné. Za nevhodný a už trochu směšný považuji počet medailí, které se na pana Bradyho nakonec sesypal. Ještěže je ten pán tak nad věcí, poněvadž to množství kovu zavání už trochu fraškou.
Po frašce mi taktéž voní vystoupení některých politiků, kteří o panu Bradym (navzdory jeho angažovanosti i u nás) do dneška zřejmě nic netušili a nyní jeho pohnutého příběhu mohutně využívají k oživení zašlé slávy. Nu což, každý prostředek je dobrý…
Nicméně je to za námi. Podařilo se nám (pokolikáté už?) připravit světu i sobě samým pěkné divadlo, ale nakonec jsme to jakž takž ustáli. Prezident se zdržel všech bonmotů, medaile rozdány, pan Hůlka tu svou ztratil a zase našel (bohužel), pan Forejt odjel na dovolenou, na náměstí to skončilo elegantně.
No a já se v tom všem snad taky někdy někde najdu.
