a nikdy jinak! Že vás trochu mrazí? Tak to mě taky. Jako malé mně to vysvětloval táta, jenže teď už to nechápeme ani jeden.
Onoho krásného vlahého totalitního podvečera můj tatínek definitivně pochopil, že se mnou už bude muset zahájit debaty na ožehavé téma politická situace v Československé socialistické republice, v socialistické soustavě a normálním světě. I když diskutovat s dítkem školou povinným, tudíž dennodenně masírovaným tou nejskvělejší ideologií všech dob, byla značně ošajstlich.
Vrátila jsem se totiž domů s rozzářenýma očima a chrlila ze sebe báječné informace z muzea Sboru národní bezpečnosti, kam nás zavedla naše obzvláště kovaná soudružka učitelka. Nikdy nezapomenu na unavený výraz v otcových očích, když začal pomalu skládat noviny se slovy: “No ty tě tam zase zmasírovali!“ Ani jsem nestačila dokončit výklad o jakémsi zlotřilci, který si sám doma upravil tank, aby i se svou rodinou prorazil opevněné hranice.
A od této památné hodiny se datují počátky našich zpočátku opatrně zasvěcujících debat, jež však časem nabývaly na intenzitě a vášnivosti. Táta kličkoval mezi vejci, ostatně jako všichni soudní rodiče té doby. Jak dítěti vysvětlit, že žijeme v pěkném marasmu, a neskončit v kriminále? Naštěstí i celkem průměrně nadaní jedinci velmi záhy pochopili, jak to v naší drahé vlasti funguje: Ty víš, že já vím, že ty víš. Kolikrát jsem visela na tyči v tramvaji, dívala se po namačkaných lidech kolem a sama sebe jsem se ptala, copak si asi myslí o naší neomylné matičce straně. Dále, dětičky bleskurychle pochopily, že zkrátka tatínek s maminkou doma mluví o dost jinak (a někdy použijí i docela ošklivých slov) než soudružka učitelka. Bystřejším posléze došlo, že i mnozí členové učitelského sboru nejsou přesvědčenými zastánci nejskvělejšího společenského řádu na světě a naučené fráze o všeobecném blahobytu ze sebe soukají se značným odporem.
Nicméně základní doktrína oněch let byla nevěř nikomu! V míře nejvyšší to platilo pro vládní a stranickou reprezentaci. Což bylo v podstatě totéž. Uštěkané proslovy zamořené stranickou hantýrkou otravovaly život občanům každý den. Zejména soudruh Husák vynikal nezaměnitelným przněním češtiny i slovenštiny, neboť česky se nikdy pořádně nenaučil a slovenštinu postupně zapomínal. Projevovalo se to hlavně tehdy, když se rozvášňoval nad zlolajností světového imperializmu a šovinizmu a tak dále a tak dále, to se pak změnil dokonce i v jazykového novátora a znásilňování naší drahé mateřštiny dostalo nové grády.
Nicméně k něčemu tento historický omyl lidstva přece jen posloužil. Totalita nás odnaučila spoléhat na stát, takže se z obyvatelstva staly samozásobitelské jednotky. Kdejaký doktůrek čehokoli byl schopen omítnout dům, vymalovat a opravit auto. Módychtivé ženy a dívky po večerech šily podle modelů z Burdy, pletly svetry se složitými vzory. Že skoro každá byla výborná kuchařka i pekařka, se bralo jako samozřejmost.
Máme to zřejmě zafixované v genetickém kódu, takže dnes se ve světě s velkým uznáním mluví o ochotě a schopnosti českého národa semknout se, nedělat si hlavu z nedostatku roušek pro všechny a šít a šít, pro sebe, pro rodinu, pro všechny ostatní potřebné. Šikulové z různých laboratoří, výzkumných pracovišť i výrobních podniků začali vymýšlet nejrůznější zdravotnické pomůcky, vychytávky, prostě spoustu užitečných věcí pro doktory, sestřičky, hasiče, zaměstnanci sociálních služeb.
A náš stát? Inu jako obvykle, i po těch třiceti letech. Na doktorku schopnou v její laboratoři účinně testovat na coronavirus zaklekne a činnost povolí až po nějaké době a v momentě, kdy jsou její testy žádané i v zahraničí, domácí výrobce tolik chybějících zdravotních pomůcek ignoruje nebo zavaluje v této době nesmyslnou administrativou. Zato na letiště se vypraví všichni v plné polní, aby přivítali draze placenou „pomoc“ z Číny a z jejich devótního díkůvzdání mrazí nejen pamětníky časů „Se Sovětským svazem a nikdy jinak.“ Proč musíme při tak schopném obyvatelstvu soustavně někomu trčet z pozadí je zřejmě jedno ze státních tajemství.
Pan premiér slibuje osobně doručit chybějící roušky zdravotnickému personálu kam jen libo. Ozve-li se však někdo, je okamžitě odkázán do patřičných mezí. Všeho je dost, všechno máme, jen nikdo neví kde. A tak zatímco jsme denně informováni o úžasných dodávkách z Číny (o ceně se taktně nehovoří), personál některých domovů důchodců se rozhoduje pro dobrovolnou karanténu, protože je to při nedostatku základních ochranných prostředků jediná možnost, jak klienty ochránit. A zatímco pan ministr zdravotnictví mluví o dobrém zásobování nemocnic, lékaři na příjmu prostě žádné ochranné prostředky nemají. A pokud je už mají, pak jsou jim malé, poněvadž jsou vyrobeny pro čínské obličeje, nikoli evropské, takže zdravotníci po mnohahodinových směnách končí s modřinami a otoky obličejů. Další den si je však na rozbolavělá místa musí nasadit znovu.
A zatímco ministryně financí se tak moc snaží s ministryní sociálních věcí ulehčit živnostníkům, OSVČ, samoživitelkám a samoživitelům, důchodcům, jen pouhá třetina z nich je schopna vyplnit dotazníky, takže zatímco Čech ještě pořád vyplňuje, Němec už dávno peníze má. Asi máme hloupé obyvatelstvo. Zatímco premiér a potažmo celá vláda dře do úmoru pro blaho lidu, o čemž nás nezapomínají dnes a denně obsáhle informovat, ostatní se snaží nějak prokličkovat mezi rozhodnutím, zda koupit jídlo nebo zaplatit nájem a nějak přežít při nejasné naději, že další den se snad na tu sociálku už dovolají.
Avšak nezoufejme! Paní ministryně to už zavnímala, tak se máme na co těšit!
