Řekni, kde ti muži jsou

Co se asi mohlo stát, že se z veřejného života skoro vytratili? Obklopeni agenturami, poradci, vizážisty a kadeřníky se čelní představitelé států snaží zapůsobit na národy. Aby jim sdělili své myšlenky? Anebo že by další volby?  

Už asi patřím do starého železa a ničemu nerozumím. Vždycky jsem si myslela, i když v posledních letech byla má víra hrubě otřesena, že slovo dělá muže a že ten za ním neochvějně stojí. Že po konci totality, až si situace sedne, vyrojí se všude mnoho kompetentních lidí s mnoha dobrými nápady, kteří s čistou myslí a nadšením začnou s námi všemi budovat nové Česko.

K vědomí jsem přišla za poměrně krátkou dobu. No dobrá, náš čas jednou přijde, v západní Evropě se civilizovaná společnost taky budovala nějaký ten pátek. Je to volná soutěž idejí a vyhraje ten, jemuž se podaří oslovit nejširší voličskou obec.

Ale kdež! Ty tam jsou doby vznešených ideálů, za nimiž si dotyčný stál. A ty, milý spoluobčane, buď ber, nebo nech být. Dnes se pečlivě studují přehledy veřejného mínění, shánějí peníze na líbivé akce a bilboardy, jimiž oblepí zem. Kupují se populární umělci, kteří někde zazpívají, onde dají nezištně k dobru své vysoké mínění o komsi a tamhle se nechají vyfotit v těsném objetí s kýmsi, jehož vidí poprvé naživo.

Co mě však velice zarazilo a ani se mi tomu nechtělo věřit, byl kdysi článek v novinách, poměrně obsáhlý, o Tony Blairovi a jeho éře. Nebudu tady teď dopodrobna rozebírat obsah, takových studií je, bylo a bude jistě spousta, mě zaujala jedna poznámka. Totiž že na konci jeho vládnutí se k němu nedalo ani přiblížit bez rizika, že se dotyčný pořádně zmaže o silnou vrstvu make-upu, bez které slavný politik už ani nevycházel z domu. Zlí jazykové tvrdily, že čím více se Tony zaplétal do svých, řekněme dezinformací, tím silněji byl nalíčen. Politik to byl dlouhá léta jistě úspěšný a nakonec i celkem pohledný, taktéž na pěkné peníze si přišel, ale doma bych tohle mít teda nechtěla.

Tony Blair je už v propadlišti politických dějin, ovšem tuto poněkud trapnou záležitost mi připomněl článek o novém francouzském prezidentovi v sobotním Právu. Pan Macron nejenže záhy po volbách ztrácí dosti rychle na popularitě, navíc ještě musí čelit útokům zasahujícím jeho soukromý život. Většina Francouzů nechce přiznat jeho ženě status první dámy (čemuž já rozumím, poněvadž tohle někdo buď je anebo není jaksi přirozeně, bez jmenování, a to my Češi asi víme, že...),  a navíc prosáklo na veřejnost, že jeho osobní vizážista už za první tři měsíce páně prezidentova pobytu v Elysejském paláci inkasoval neuvěřitelných 680 tisíc korun.

Reakce byla roztomilá, pro prezidentské patlando se prý najde levnější řešení (tedy nikoli reakce typu :" Ježíšmarjá, já to nevěděl, to se zruší, není přece důležité, jestli mám na nose pupínek, ale to, co národu sděluji a jakou mám představu o jeho budoucnosti").

Leč článek pokračuje nemilosrdně dále. Předchůdce Macrona, pan Hollande ve své funkci zaměstnával kadeřníka, jenž za pečování o jeho hřívu měsíčně pobíral 260 tisíc korun. Plat zřejmě obsahoval zvláštní prémii za vyhledávání porostu, (a kdo si vzpomene na tu prezidentskou olysalou palici, mi dá za pravdu), poněvadž jinak tomu nerozumím. Je pozoruhodné, že pan Hollande, jakožto socialista takový plat kadeřníkovi, jenž se evidentně ve své funkci nepředřel, vůbec dal. Ale co, to jsou přece výdaje reprezentativní, čili státní. A je výmluvné, že na dobu vládnutí zrovna tohoto pána si lidé vzpomenou jako na období motorkářské a aférkovité a celkově spíše nijaké. A pak ty vlasy...

To jsou však manýry francouzské. U nás se to žene spíše přes koblihy, buřty a pivo. Sociální demokracie si pronajímá píár agenturu přes dojem až z Ameriky. Ostatní strany mají své guru jistě též. Odborníci na veřejné mínění (rozuměj, na to, jak nás, přitroublé voliče dotlačit ke správnému rozhodnutí) s nimi nacvičují gesta, úsměvy a to, co se říkat může a co už ne. Vznikají roztomilá fota, osobně nejvíc miluju ty, kdy politik nastavuje do objektivu usilovný úsměv a vstřícně napřaženou dlaň. Nad tím vším nadělením jednoduché, leč úderné oznámení, aby si to za uši zapsal i ten největší trouba.

Avšak nutno podotknout, že my Češi bychom jednoho chlapáka, jenž na dojem rozhodně nedá, měli, a sice toho nejvyššího. Z Hradu nám čas od času sdělí své názory na dění ve společnosti. A záběr má vskutku široký. Poslední prezidentský výnos se týkal oněch nešťastných burkin. Pan prezident národu náležitě osvětlil, jak by to s tímto kusem oblečení mělo být. Z mladých dívek by je jednoduše serval, protože mladá holka je z definice pěkná, tak se nemá co schovávat a basta fidli!  Naopak, obtloustlé obstarožní nešťastnice, ty ať se do toho kusu hadru balej klidně celý boží den a nevystrčí ani nos! (V tom případě opravdu nevím, do čeho by se měl tak zabalit náš pan prezident, reprezentativní typ to zrovna není).  Vlastní názor příslušnic něžného pohlaví se jaksi nepředpokládá.

Tak já vážně nevím. Na jedné straně šviháci lázeňští, vystajlovaní, vypíárovaní a člověk jim nemůže věřit ani ten příslověčný nos mezi očima. Anebo neomalený "první muž", ignorující základní slušnost a úctu. Představovala bych si muže a ženy uvážlivé, moudré, s představou budoucnosti naší země, kam a jak by měla směřovat, a ne kam vítr, tam plášť a po nás potopa.

No jo no.