Prezidentský stát zatím nejsme, ale někdy prostě nastanou takové okolnosti, kdy je slovo hlavy státu jaksi všeobecně očekáváno.
Je to někdy pro politiky taková zapeklitá věc, výročí nějaké, vzpomínková shromáždění, kladení věnců, projevy. V průběhu roku se jich něco nashromáždí, a to je pak nutné tam jít a něco o významu události, většinou historické, pronést a jaksi ji přiřadit do kontextu přítomnosti a vyvodit její důsledky pro další osud národa. Čím výše je politik postavený, tím naléhavější je jeho přítomnost. A je velmi zajímavé sledovat, jak se reakce davu někdy hodí, a to je pak lid hodnocený kladně, ovšem někdy se nehodí vůbec, a to se vážená instituce lidu rázem změní v uřvanou ulici, jejíž názor nemá v demokratickém světě místa.
Padesáté výročí vpádu "spřátelených " armád na naše území poskytuje v tomto směru až mrazivě přesný obraz naší společnosti.
Pietní akt před budovou Českého rozhlasu, kde měla být za přítomnosti vrcholných představitelů státu uctěna památka obětí invaze, se záhy změnil v projevy nesouhlasu, až naštvanosti občanů. Marné bylo napomínání ředitele rozhlasu i moderátora, nepomohly ani nasupené výrazy bodyguardů.
Lidé před rozhlasem prý nerespektovali pietu a narušili důstojný průběh akce. Zajisté, sprosté nadávky nelze akceptovat nikde a nikdy, avšak kdy vlastně mohou občané projevit svůj názor? Pouze jednou za čtyři, potažmo za pět let při volbách a potom do těch dalších držet ústa a krok? Anebo v momentě, kdy vidí svou reprezentaci naživo (není to tak často) a téměř na dosah ruky?
Řečníkům nebyl tento blízký kontakt s "lidem" zrovna milý, neboť dav dával otevřeně najevo svou nelibost. První se do boje pustil pan Vondráček, předseda poslanecké sněmovny. Nemastný neslaný projev, čtený monotónním hlasem nemohl uchvátit nikoho. Mě zaujala pasáž o "osmašedesátnících", prezentovaných jako opravdové společenské zlo. No, milý pane Vondráčku, zcela jistě to byli a jsou lidé, jejichž přesvědčení smetl čas a kteří se tehdy snažili reformovat nereformovatelné. Někteří z nich obrátili a poslušně se zařadili do proudu následné normalizace, mnozí z nich však neotočili, při politických prověrkách neopustili své názory a za své postoje pak dosti tvrdě platili, a s nimi i jejich rodiny. Mohu souhlasit či nesouhlasit, avšak tento postoj mi připadá mnohem čestnější než vstoupit do strany, natož se pak zaprodat do komunistických tajných služeb po roce osmdesát, kdy už bylo naprosto jasné, o co tady kráčí a kam to povede dál. A jestliže dnes obhajujete neobhajitelné a navíc zastáváte vysokou ústavní funkci, pak s nesympatií lidí počítat prostě musíte.
Docela by mě zajímalo, kdo napsal projev panu předsedovi vlády. Školometský přednes ještě umocnil totální vyprázdněnost řeči plné frází. Najednou to nebylo čau lidi, ale snaha o vážnost nakonec stejně vyústila do grotesky, totiž v momentě, kdy pan premiér pohovořil o nadšení postupně se měnícím v deziluzi a zklamání. Také pasáž o rušení sdružení byla zábavná, ale nejlepší byla věta o zneužívání svobody ve vlastní prospěch. To musel být opravdu vtipálek, kdo tuhle řeč dával dohromady, jeden chvílemi opravdu netušil, ve kterémžeto dějinném období se pan předseda vlády zrovna vynachází.
Madam primátorka raději za sebe poslala jakéhosi radního pro kulturu a dobře udělala, poněvadž pokud byl při předešlých dvou projevech pískot silný, pak při vystoupení paní Krnáčové by asi všichni obyvatelé přilehlých ulic ohluchli.
Nu, a náš pan prezident, takto prezident všech dolních deseti miliónů, to nechal plavat úplně. "Už řekl vše podstatné," pravil guru Ovčáček, takže národe, nyní si trhni!
Avšak padesát let je padesát let. Je to významné výročí, jindy celkem apatičtí lidé vyšli do ulic a chtěli vzpomínat a být pohromadě. Možná také proto, že ze strany agresora dodnes nepřišla žádná významnější omluva, ani za zmařené životy, ani za nesmírné škody morální i materiální, jež jejich vpád způsobil. Naopak, ruské oficiální sdělovací prostředky dnes poskytují takový obraz srpnových událostí, že by to rozhodně zasloužilo odezvu z míst nejvyšších.
Pan prezident České republiky mlčí a nikdo ani pořádně neví, kde se vlastně v tento den vyskytoval. Je vážně tak unaven či nemocen, že se vyjádřit nemůže? Anebo nechce, poněvadž se natolik cítí zavázán svým ruským přátelům? Co by asi tak říkal před shromážděnými spoluobčany občan první? Obhajoval by vstup cizí armády na území suverénního státu? Poněvadž to se teď po oficiální linii v Rusku děje. Kamarádům jakákoli sebereflexe tak nějak dějinně chybí. Prezident nevystoupí, ví, v této situaci nelze nebýt k agresi kritický. Ale ony zbylé tři statečné Rusy by přijal. Kdyby ovšem oni sami chtěli. Jaká další ostuda v mezinárodním měřítku nás ještě může potkat? Ještěže máme bratry Slováky, je to vlastně nakonec dost legrační, jak se k prezidentům v obou zemích střídavě upínáme.
Jenomže já chci slyšet slovo svého prezidenta! Chci vědět, jak vidí další osud naší země v souvislosti s touto pro nás tak důležitou dějinnou událostí. Jaké má být naše směřování, kde si máme hledat přátele, jaký je jeho názor na naše spojenectví, před čím bychom měli být ostražití.
No jo, já vím, jdu si trhnout.
