Vůbec tomu nerozumím. Původně jsem myslela, že když někde prezident nějaké země něco řekne, je jasné, že promluvila hlava státu. My v Čechách to máme holt trochu jinak, někdy je to pan Zeman, někdy pan prezident, podle okolností.
Na pejskaře pravidelně čekává před brankou svého domu. V květované zástěře s rukama založenýma na objemném břiše ostřížím zrakem sleduje situaci na ulici a každého sebeméně podezřelého pěkně setře. Taky jsem neunikla.
"Pani, co sem chodíte s těma čoklama? My jich tady máme už tak dost, eště vy sem lezte! Necháte nám tu akorát ty jejich h...a pak si vodejdete!"
Nebylo to moje první setkání s madam, ale tentokrát mě vážně naštvala. Měla jsem sebou malého vnuka, který celou situaci sledoval s nelíčeným zájmem a poněkud nevybíravý slovník vážené představitelky místní obce chatařů nasával jak houba.
Marně mávám speciálními pytlíky na psí hovínka a ujišťuju o svých nejčestnějších úmyslech s celou kolonií. Vše zbytečné, nemám šanci jí přesvědčit.
"A co vy, vy si to po tom svým psovi uklízíte?" Přecházím do protiútoku.
"No to si pište, já jo!"
"Tak to jsme dvě a už mi dejte pokoj a starejte se o sebe!"
"No já se právě starám a starám se tady o celou ulici a celou obec! Abyste nám tady nenechávali ty vaše h...a.
Náš chlapeček po mě zvědavě loupne svýma obrovskýma očima. Tak babička po sobě někde nechává hovínka, a to doma pořád uklízí a nadává kvůli každé maličkosti. Už na další diskusi nemám nervy a ženu ta zlořečená psiska i vnuka na odstrkovadle pryč. Baba jedna protivná, ta by mě otrávila. Samozřejmě, taky mě štvou psí exkrementy na ulicích (a nedej bože před naší brankou), ale nemůžu přece vyskakovat na každého, kdo vede psa. Je nás už spousta, kteří po sobě, pardon, po nich poctivě uklízíme. Ale třeba ta ženština zastává v chatové kolonii nějakou důležitou funkci, třeba generálního dozoru nad všemi eventuálními roztrušovači hovňásků. Tak to pardon, v tomhle případě ovšem nejedná jako osoba soukromá, ale jako ctihodný zástupce neméně ctihodné obce chatařské a to pak veškeré fórky stranou, ouřad je ouřad.
Odpoledne se jdeme s chlapečkem podívat na železniční most na vlaky. Jdeme kolem řeky a mrňous hází klacíčky do vody. Pěkně to vždycky žbluňkne. Kluk má radost a já taky. Je tu tak krásně. "Jé, hele, Péťo, pan rybář! Chytá rybičky. Dobrý den, berou, berou?"
"Ježíšmarjá, ženská, dyť vy dva nezavřete pusy, tady musí bejt klid přece! A eště sem něco házejte, sakra!"
Už už se nadechuju k pádné odpovědi, ale vtom si všimnu, že kolem posedává hodně dalších pánů rybářů a evidentně z naší přítomnosti radost nemají, někteří dokonce souhlasně pokyvují hlavami. Takže zase v klidu vydechnu, drapnu kluka za ruku a teď už bez pozdravu odcházíme. Kdyby tu byl sám, to bych asi diskutovala, ale takhle?
Tak teď si marně lámu hlavu. Náš pan prezident prý při projevu v Radě Evropy vyjádřil své soukromé názory. Jako nějaký pan Zeman tam zřejmě přijel a jen tak tam vystoupil z ničeho nic a sám za sebe.
Jenže já mám dost obavy, že takhle to nefunguje. Nejde být jednou prezidentem a pak najednou, když se to jaksi nehodí, jím náhle nebýt. Nelze přijet a vystoupit na mezinárodním fóru jako představitel země, pronést projev takového kalibru, že se z něj svět asi ještě úplně nevzpamatoval a v klidu se odporoučet, já nic, já jen Zeman. To i ta protivná domovnice a nerudný rybář vědí, že někam patří a cítí, že mají za něco odpovědnost.
