Olympiáda přilákala k obrazovkám miliony lidí na celém světě. Alespoň na pár dní vytvořili komunitu fandů, kteří nelitují času, obětují i dovolené nebo spánek, aby mohli fandit svým oblíbencům. Je to však celý její smysl?
Olympijské hry právě skončily, doma se chystá sláva. I přes nervy drásající hokejovou prohru s Rusy pro nás byla dost úspěšná. Jméno Ester Ledecká už umí správně vyslovit dokonce i africká část naší rodiny, jejím udiveným pohledem po senzačním dojezdu superobřího slalomu se baví celý svět, ale celý svět dnes leží téhle mladé pohledné Češce u nohou.
Geograficky viděno je Pchjongčchang od nás velice daleko. Ovšem co je dnes daleko? Vášniví fanoušci mohli, pokud si přivstali anebo naopak bděli, sdílet všechny závody v přímém přenosu, nakonec jich tam od nás bylo dost i přímo na místě.
Atleti se rozjíždějí domů, kde je čekají nadšení spoluobčané a přijetí u potentátů. Bylo tomu tak i ve starověkém Řecku, kolébce olympijských her. I tehdy byli vítězní borci oslavováni a obdivováni a byly jim státem poskytovány nejrůznější výhody, dalo by se říci, že se jednalo o svým způsobem první celebrity.
Jak jsem se ke svému překvapení dočetla, závodníci soutěžili nazí, jednak aby diváci mohli obdivovat krásu atletických těl, ale jednak proto, aby borci nemohli podvádět. Vida, vida, nic se nezměnilo, opatrnosti nikdy není nazbyt. Dnes se musí provádět antidopingové testy. Dřív to bylo přece jen jednodušší, tuniku dolů a marš na start. Vítězství na olympiádě bylo ceněno velmi vysoko, rovnalo se prý i vyhrané bitvě, takže během her docházelo i ke korupci. Už tehdy.
Život se v tehdejších řeckých městech zastavil. Dnes je nás mnohem, mnohem víc, naše zběsilé tempo zpomalit nelze, ale přece jen, lidé si berou dovolenou, shromažďují se v mrazu na náměstích pod národními vlajkami, jen aby mohli podpořit své idoly společně s ostatními, neznají se, ale pro tuto chvíli je spojuje něco, co už nemáme moc šancí v našich atomizovaných životech zakusit - jakousi divokou kmenovou příslušnost, sounáležitost, všem nám jde o jedno, máme společný cíl. První olympijské hry se udály před mnoha, mnoha stoletími, ale tohle poselství žije dál.
Avšak na co jsme dnes my, civilizovaní lidé rezignovali dokonale, byl nekompromisní požadavek posvátného míru, ekecheirie , doslova zdržení se rukou od zbraní. Pravda, je nás na naší planetě nesrovnatelně víc než v dobách prvních olympijských her. Zároveň však se Země jaksi zmenšila současnými možnostmi dopravními a zpravodajskými, události ve vzdálených zemích sledujeme ve fyzickém čase. Takže se radujeme při pohledu na rozpačitou krásnou Ester a na jiném programu mluví zoufalý lékař z rozbombardované nemocnice z Ghúty, kde operují těžce raněné pod troskami.
Lidé jásají, mávají vlajkami, oslavují anebo jsou naopak smutní a bez nálady, jejich národní tým byl poražen a odjede bez medaile. Tragédie. Na internetu koluje video zoufalého otce, v náručí bílý balík. Je to tělo jeho malého syna, usmrceného při náletu. A v OSN se chtějí pořád radit, pořád jim to nějak není jasné, pořád se protivné strany drží v klinči a bomby mezitím padají dál a ničí životy lidí i jejich město. A je jedno, jestli v Ghútě nebo v Damašku.
V dějišti her se naparuje sestra diktátora, jenž nelidsky drtí svůj národ a celému světu vyhrožuje atomovou smrtí, média rozebírají její outfit a hodnotí její půvab. Politické rozhodnutí rozmetá jakékoliv naděje na medaile jihokorejským hokejistkám, no tak jste se holky snažily, ale teď sklapněte, držte ústa a krok, tady rozhodují jinší páni a klid během her za tuto úlitbu rozhodně stojí.
Přes všechny své výhrady se na olympiádu dívám. Měla jsem dost práce, ale na hokej jsem čučela a z výsledku zápasu s Rusy mi bylo mdlo. (Teda nejsem žádný expert, ale podle mě jsme měli nárok aspoň na dva góly). Na dojezd Ester Ledecké bych se mohla koukat půl roku. Jen mi tak připadá, že bychom z té starověké tradice měli převzít taky tu ekecheiriu. A když nad tím tak přemýšlím trochu víc, tak myslím, že hlavně tu.
