Porody a lidé kolem

Článek pana profesora Pafka mě ve vzpomínkách vrátil skoro o třicet let (!) nazpět. Je to tedy pěkná doba, ale jak se zdá, problémy našeho porodnictví stále vyřešeny nejsou.

Vážený pane profesore!

Velice ráda čtu Vaše poznámky k současnému dění v českém zdravotnictví v denním tisku, připadá mi totiž, že jste jeden z mála lidí, kteří tématu opravdu rozumějí, dokážou i laikům vysvětlit, kde je jádro pudla, nemlží a mají odvahu říkat nahlas i nepříjemné pravdy.

Ovšem ke článku v Právu ze čtvrtka 1. června "Domácí porody: komfort versus nebezpečí" bych si dovolila přece jen mít pár doplňujících poznámek.

 Píšete v něm mimo jiné, že porod je fyziologický proces, nicméně se nikdy nedají vyloučit komplikace. S tím musí každý rozumný člověk souhlasit. Rovněž s Vaší poznámkou o doživotních následcích přidušení novorozence na jeho zdravotní stav a následné nutné finanční pomoci státu. To jsou naprosto neoddiskutovatelná fakta. Ovšem s větou: "Problém je v rukou politiků, ne porodníků" přinejlepším tak úplně souhlasit nemohu.

Sama mám zkušenosti z druhé strany porodního stolu, rodila jsem třikrát. Poprvé to bylo v roce 1987, tedy v době, kdy se o sametové a žádné jiné revoluci ani nešeptalo. Dva milí saniťáci mě na Bulovku přivezli rovnou z pravidelné prohlídky a ještě tu noc byl první syn na světě. Porod proběhl standardně, bez problémů, na sále panovala uvolněná nálada a kupodivu jsme se s lékařkou a sestrami docela nasmály. To když jsem jim mezi stahy vyprávěla legrační zážitky z jazykové stáže. Po porodu jsem dostala najíst a napít a s pocitem dobře vykonané práce jsem usnula.

Podruhé mě vezl opět na Bulovku manžel a bylo to 26. listopadu 1989, v předvečer generální stávky. V recepci mě přivítala zívající sestra s tváří anděla a tělem bohyně: "U koho to máte zaplacený?"

"Jak u koho? Nemám to zaplacený!"

"Ježíšmarjá," protočila nebesky modré oči až do malého mozku. "Pane doktoooreee, máte tady případ!" zaječela, až jsem se lekla.

"Ježíš ženská, z vás to teče, to nic nemáte?" zřejmě páně doktorův pozdrav.

To už jsem však z předklonu a s tváří zkřivenou bolestí vyplňovala sáhodlouhý dotazník o všech chorobách, které kdy postihly mě, mého muže a obě rodiny až do třetího kolene dozadu. Marně jsem právě vzpomínala, kdy měl pradědeček z tátovy strany plané neštovice, když mě krasavice nerudně pobídla: "No tak dělejte, nebudem tu s vámi do rána!"

Dosmolila jsem to a vzali mě rovnou na sál. Celou dobu jsem se nemohla ani pohnout, abych si ulevila, byla jsem přikurtovaná k nějakému monitoru, ze kterého se hlasitě ozývalo neuvěřitelně rychlé bušení srdíčka druhého syna. Byla jsem tam celou dobu sama a jen občas přišla mlčenlivá nerudná sestra zkontrolovat ten zpropadený přístroj. Nikdo mi nevysvětlil, že to zběsilé tempo je normální. I druhý porod však proběhl poměrně rychle a bez problémů, ale já byla vyděšená a k smrti utahaná. Lékař i sestry byli neuvěřitelně protivní, štěkali na mě povely a všemožně mi dávali najevo, že si noční službu tedy představovali jinak, "takže příště si to zařiďte, buďte tak laskavá!"

"No to určitě, žádný příště teda nebude!" myslela jsem si tenkrát a po letech to radostně porušila. Třetí dítě se nám narodilo v Ženevě.

Naprosto nemá smysl srovnávat švýcarské nemocnice s našimi. Měla jsem tehdy lehce nadstandardní pojištění, což mimo jiné zahrnovalo porod v porodním pokoji v nemocnici, kde jsem byla sama. U porodu byl lékař, ke kterému jsem celé těhotenství chodila. Příjemná změna oproti Čechám, pokud tedy člověk nezaplatí přítomnost svého porodníka.

Doktor byl Čech, nálada byla opět uvolněná, i jsme se zasmáli, přítomen mohl být i manžel, nikoho ani nenapadlo po něm žádat nějaké platby za plášť či za sklenici vody. Manžel přestřihl pupeční šňůru, což dodnes považuje za nejdůležitější část celého procesu, dceru vykoupal a vzpomíná na to rád. Jen je nám líto, že u kluků to bohužel nebylo dovoleno...

Poporodní péče se v ženevské nemocnici v lecčems shodovala s tou českou, tedy pokud nebudu mluvit o jídle, to vážně nemá smysl, dodnes je to v našich nemocnicích prý hrůza.(na Bulovce tehdy před lety letěla krupicová kaše a na kraji talíře tlusté kolo salámu, ze kterého jen kapal tuk). Je zajímavé, že i v Ženevě se v té době houževnatě držel  ten neblahý rakousko-uherský zvyk budit pacienty, pardon klienty v nehoráznou ranní dobu, stlaní postelí a rychlá příprava na vizitu.

Sestry také byly někdy přepracované, někdy se moc nebavily a neustále mi zastýlaly postel po francouzském způsobu, což jsem jim houževnatě okamžitě po jejich odchodu ničila, poněvadž prostěradlo pečlivě zastrkané po obvodu postele jsem nesnesla. Lezla jsem jim tím na nervy, ale neřekly nikdy nic, udělaly si svoji práci. Pokud přišel lékař, pečlivě zatáhly závěs mezi mojí postelí a lůžkem spolubydlící. Intimita nade vše! Návštěvy v podstatě volně po celý den, nikdo nikoho nerušil, vše probíhalo v klidu a pohodě.

Na Bulovce byla vizita postrach nejen pro sestry, ale i pro nás. Ležely jsme tehdy na pokoji tři, což bylo únosné, pokoj byl nový, prostorný a pohodlný. Před vizitou přilétly sestry, rychle uklidily a v pozoru čekaly na pana primáře. Ten doslova vtrhnul do pokoje i se svou suitou, početnou skupinou studentů a následovaly prohlídky. Na nějakou intimitu, soukromí naprosto nebyl čas, kdepak závěsy! Probíhalo to pěkně přede všemi a mně je dodnes stydno a trapno (a myslím, že všem zúčastněným ženám též) a vůbec nechápu, že jsem se neozvala. Ale taková tehdy byla doba. Pan primář vzbuzoval nikoli respekt, ale hrůzu, byl nepříjemný, arogantní a naprosto nepřístupný. Vždycky jsme si oddechly, když zase zmizel a šel obšťastnit jiný pokoj.

A právě v tomhle vidím jádro pudla já, pane profesore. Jistě, taky jsem četla názory žen, jež si chtějí porod pořádně užít v domácí intimitě. No, každý podle svého gusta, já jsem tedy byla šťastná, že je to v pořádku za mnou a žádný požitek jsem v tomto aktu nehledala. Jenom si myslím, že kdyby ženy plně důvěřovaly péči v nemocnicích, počet domácích porodů by se snížil. Nechci vůbec zpochybňovat  profesionalitu našich lékařů, naopak obavy o svůj zdravotní stav jsem nikdy nepociťovala. Co však bylo naprosto stresující, byl chlad, osobní nezájem a rutinní přístup. Při svém druhém porodu jsem si připadala zoufale osamělá a nejistá, na obtíž. Dodnes ho taky vnímám jako mnohem bolestivější a traumatičtější, přitom všechno probíhalo jak mělo a zdravotně jsem zřejmě byla v naprostém bezpečí. A z vlastní zkušenosti vím, že stačí tak málo! Úsměv, pochopení, vysvětlení. Nejsem ekonom, ale myslím, že to není ani tak v zdravotnických zařízeních, je to v lidech!

PS: Úplnou náhodou jsem v Mladé frontě Dnes ze soboty 27.5.  objevila rozsáhlý článek o gynekologii  s  titulkem  "Oddalované rodičovství". Pod textem jsou uveřejněny fotografie primářů, přednostů a vedoucích lékařů gynekologicko-porodnických klinik a oddělení v českých nemocnicích. Ani jedna žena, pane profesore. Ani jedna! Není náhodou jeden malý pudlík skryt v tom, že ženy mohou mít dojem, že jim muži ty porody vlastně ukradli? Vždyť si vezměte jen polohu při standardním porodu. Je výhodná pro muže porodníka, méně už pro samotnou rodičku. Ale to už je další téma a můj  příspěvek je už i tak dost dlouhý!

S opravdu hlubokou úctou Zuzana Palečková