To je pořád: "Dej mi tu lopatku!" "Nedám!" "Dej ji sem! Jestli mi jí nedáš, tak s tebou nebudu kamarádit a Evička taky ne!" Jenže Evička klidně s uzurpátorem kamarádí. Je to k vzteku, je to k breku. Nepřipomíná vám to něco?
Poprvé jsme vyfasovali na hlídání oba vnuky najednou. Pětiletého Péťu a dvouletého Samuela. Že by nějak extrémně zlobili říct nemůžu, ale dům jich tedy plný byl. A abychom se náhodou nenudili ani minutku, vypůjčili jsme si k nim ještě sousedovic Evičku.
Po úvodním oťukávání se vlády nad skupinkou naprosto suverénně chopila Evička. Svou neúprosnou holčičí logikou, pěkně proříznutým jazýčkem a v neposlední řadě krásnými lesklými blonďatými vlnami, z nichž nespustil oči zejména Samuel, uvedla naše chlapce do mírného transu.
Vypustila jsem je do zahrady s malým bazénkem, houpačkou a pískovištěm. A zatímco jsem krájela zeleninu na polívku, otevřeným oknem do kuchyně ke mně doléhala dětská konverzace.
"Samueli, ty ne," rozhodla nesmlouvavě Evička o houpačce. Samuel začíná natahovat a na houpačku se drápe Péťa. Evička ho chvíli pozoruje, dokonce ho i trochu postrčí, aby lítal ještě výš, ale pak najednou houpačku rázně zastaví. "Ted já, " a Péťa letí dolů, k mému překvapení nijak neprotestuje, Samuel vedle zcela regulérně brečí. Evička lítá pěkně vysoko a sama, je šikovná, pomoc nepotřebuje a oba naši truhlíci ji zasmušile pozorují.
Za chvilinku šéfka houpajdu zastaví a rozhodne, jde se na pískoviště. Samík statečně vtáhne nudli hluboko do vedlejších nosních dutin, chytne za ruku bráchu a oba poslušně následují Evičku. Ta mezitím orlím zrakem bleskurychle přehlédne plochu a než se hoši k pískovišti došmaťchají, zmocní se nejlepšího kyblíčku a největší lopatičky. Samuel je už hromádka neštěstí, ale okouzlení z lepé dívky ho pořád neopouští. I rozdělí se s bratrem o zbytek nářadíčka a jdou oba pomoci Evičce při stavbě velkolepého hradu,
"Samueli, vodu, rychle, musíme to tady zalejt", poroučí Evička a Sam se snaživě vyškrábe z ohrádky pískoviště a běží na svých křivých batolecích nožičkách nabrat vodu do kyblíku. Péťa usilovně hrabe velikou díru.
"Takhle ne, to musíš sem dávat, tady mi to překáží! Tam taky ne. A dej mi ty hrabičky!" Péťa mlčí, veliké oči vykulené, pusa se pomalu stáčí do lítostné podkůvky, nicméně hrabičky poslušně podává. Dobíhá Samík s vodou. Evička přijímá a posílá ho pro další. Péťa si uraženě hrabe kousek dál už jen rukou, na všech lopatičkách, hrabičkách a formičkách sedí Evča. Přibíhá Samča a dostane jednu malou lopatku. Na nešťastného bratra se ani nepodívá a horlivě hrabe tam, kde mu Evička ukázala.
Péťa se snaží přispět alespoň příjezdovou cestou k mohutnému hradu, která je nakonec pouze po pár připomínkách akceptována.
"Jdeme do bazénu!" Evičku už hrad nebaví. Kluci okamžitě seknou vším, co měli v rukách a ženou se k bazénku. Kam však na šikulku, ta ze své nejvýhodnější pozice vystřelila raketovým tempem a už se rozvaluje v teplé vodě. Péťa kašle na malého nemotoru, o kterého se za normálních okolností překvapivě dost stará, a v mžiku se uvelebí vedle svého idolu. Nemá sice tak pohodlný poleh, ale i tak to stojí za to. Malý šmajda dorazí s křížkem po funuse, už na něj zbylo jen místečko k sezení. Lítostivě pozoruje oba pohodlně usazené a nějak neví, co s tím. První slzička skápne do vody, ale Samík bojuje heroicky s velikou chutí brečet. Tak tam jen sedí a kouká upřeně do vody. Bratříček zatím užívá blízkosti šéfky.
"Jdeme na houpačku!" Evča je v mžiku venku! Kdo by čekal, že kluci využijí uvolněného místa ke slastnému rochnění v tom horku, hluboce by se mýlil! Hned se škrábou za velitelkou, ovšem zas jim zbyla očka pouze pro tklivé tiché štkaní, neboť uzurpátorka se houpe a houpe a houpe.
Nebudu se do toho plést, ať klučíci poznají, zač je toho v životě loket!
Večer jsou už oba umytí, najedení, pohádka dočtená. Evička doma také ve své postýlce. Zapínám televizi, zpravodajskou relaci v deset. Obrázky Lán, prchající premiér před novináři, mlhavé přísliby o ničem, samolibý spokojený úsměv pana prezidenta.
Televizi vypínám. Na další pískoviště už nemám nervy.
