Maturity za námi, letos zase poměrně dost propadlíků. nicméně paní ministryně "mírnému zhoršení nepřikládá zvláštní význam". Podle dalšího výzkumu jsou však dnešní mladí chytřejší, než jsme byli my. Kde je tedy problém?
Květen mám ráda. Povětšinou je to měsíc líbezný a voňavý. A hlavně, já jsem odmaturovala dávno a žádné jiné zkoušky tohoto typu už mě taky nečekají.
I letos se kolem právě skončených maturit rozvinula ostrá debata. Výsledky nijak oslňující nejsou (ostatně jako loni), Cermat opět mlží (jako loni) a odborníci se přou o obtížnosti testů a jejich smyslu. Jako loni.
Normálně celou situaci sleduji spíše s odstupem, tento rok nás však maturitní rej plně zasáhl. Naše dcera a její přítel právě absolvovali tuto první závažnou zkoušku v životě a mně se naskytla příležitost srovnat poměry na dvou velice rozdílných školách.
Škola kluka je střední odborná, zaměřená na IT. Počítače (alespoň z mého pohledu) kluci ovládají bravurně. Vyjadřují se v pojmech, jež mi nic neříkají a zřejmě nikdy nic říkat nebudou. Je to zkrátka úplně jiná generace, myslící v úplně jiných kategoriích, než ta moje.
Ovšem pro většinu studentů této školy je státní maturita z češtiny nutné zlo. Hoši nečtou, mají naprosto jiné zájmy a mnoho z nich bojuje se znalostí české gramatiky. Takže když si museli vybrat dvacet titulů povinné četby, o nichž by měli u ústní zkoušky pohovořit a fundovaně je rozebrat, vypukla mezi nimi panika.
Oprávněně. Jsou jich ve třídě třicet čtyři. Mají čtyři hodiny češtiny týdně. Občas píší diktáty (ve čtvrtém ročníku už by s gramatikou neměl být problém, leč je). Pak nějaký ten sloh, osnovám musí být učiněno zadost. Na literaturu a rozbor děl zbyde opravdu minimum času.
Na literárních hodinách se však spíš než práce s textem vyučuje literární dějepis. Má-li už někdo referát z nějaké knihy, knihu zásadně nečte. Obsah a charakteristiku hlavních postav najde na internetu, však jsou to taky ajťáci, ne? Většinou si s touto praxí vystačí.
Vzhledem k tomu, že nebozí kantoři, či spíše kantorky, musí za rok s nečtoucí mládeží probrat minimálně dvacet titulů, je to neradostná dřina a nikoli zajímavé bádání nad textem, jež by mělo rozšířit řady nadšených knihožroutů. A taky že nerozšiřuje.
Milému chlapci jsem s četbou chtěla pomoci, tak jsme si jedno odpoledne spolu sedli nad jeho seznamem a já si byla jistá, že tohle bude za chvíli hotové, všechny tituly jsem dobře znala. Jenže on vytáhl papír s otázkami, týkajícími se literárního rozboru. To mi okamžitě vyschlo v krku. Tohle mu teda budu vysvětlovat pěkně dlouho.
Vůbec jsem nepochopila, proč jsou požadavky rozboru tak náročné. Podle mého názoru jednotná státní maturita vůbec nereflektuje zásadní rozdíly mezi středními školami a jejich potřebami. Rozhodně si nemyslím, že budoucí specialisté na IT budou mít ve svém profesním životě co do činění s oxymorónem, epizeuxí, či dokonce s dysfemismem. (Já jsem se po těch letech už taky musela kouknout do slovníku).
Pro srovnání. Naše dcera absolvovala PBS, čili Prague British School. Mimo jiné musela povinně maturovat z angličtiny, což znamená vlastně to samé co v češtině, znalost a rozbor nějakého díla.
Angličané na to však jdou jinak. Seznam literatury dostane učitel a ten jeden titul vybere. Knihu dostane celá třída a začne se číst. Na každou hodinu musí být přečtený další kousek. Lekce spočívá v tom, že se pracuje s přečteným textem. Nedoporučuje se číst knihu napřed, protože obsahem diskusí je i eventuální pokračování příběhu, což ohromně rozvíjí fantazii a představivost studentů. Dílo se rozebere doslova na kousíčky a pak se zase složí dohromady. Studenti se učí rozpoznávat jednotlivé figury, výrazové prostředky, stavbu a co já už vím, co ještě. Veškerá práce je podřízena jedinému – pochopení textu a jeho poselství.
Též mě zaujalo, že v anglickém systému proberou za čtyři roky pět knih oproti českým dvaceti za jeden. Asi předpokládají, že jejich studenti budou číst jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nebude muset nutit. A mají pravdu. Dcera mi vyprávěla o tom, jak jsou na hodinách angličtiny aktivní i ti největší flákači.
Zkouška z angličtiny pak probíhá tak, že žáci dostanou dvě knihy a šest všeobecných otázek. Tyto otázky jsou stejné pro všechny anglické školy na světě. Studenti si z nich vyberou jednu, tu, která se jim zdá nejvhodnější pro danou knihu (knížky jsou různé, ty vybírají učitelé) a o které se domnívají, že se jim bude nejsnáze odpovídat. A pak už se mohou spoléhat na znalosti postupu, nabyté na hodinách literatury.
Jsou to dva diametrálně odlišné přístupy. Rozhodně nejsem zaslepená obdivovatelka všeho britského, ale jejich způsob výuky se mi jeví jako mnohem účinnější a přitažlivější. Britští maturanti asi nebudou odborníci přes figury, ale za to většina bude ráda číst. Zejména, když mají v povinné četbě i takové tituly, jako kniha íránské autorky Marjane Satrapi. Jak aktuální!
Čeští studenti taky rozhodně žádní velcí znalci figur nebudou, i když se s nimi zajisté dost natrápí. Navíc dlouho po maturitě žádnou knihu do ruky nevezmou, pokud vůbec někdy. Budou prostě rádi, že to mají za sebou a svět krásné literatury jim patrně zůstane i nadále uzavřen.
Čí je to vina? Soudím, že ani studentů, ani vyučujících. Chyba je ve špatně nastaveném systému, ve zkostnatělém, školometském přístupu, nereflektujícím dění ve společnosti. A tak v tom zejména na středních odborných školách pěkně plavou, žáci i učitelé. Ti druzí, dobře si vědomi všech nedostatků, se snaží pomáhat ze všech sil, někdy až za hranici povoleného:
„Jakého spolku byl Vladislav Vančura, autor Rozmarného léta, členem? Ale to víte, určitě si vzpomenete! No, to slovo se skládá z číslovky a názvu květiny!“
„Sedmikráska?“
No není to nakonec kouzelné?
PS: Devětsil je správně
