Tak jsem se během covidové pandemie zase ochytřila o další termín - adiktologická poradna. Nikdy jsem neuvažovala o využití těchto služeb, ale při shlédnutí posledních zpráv jsem pochopila, že už je možná načase
Nedávno jsem si přečetla v denním tisku, že adiktologické poradny jsou plné a čekací lhůty činí i několik měsíců. Takže jsem za prvé ke svému již dost bohatému covidovému slovníku přidala další nový termín – adiktologie. A za druhé, po zjištění, že se nejedná o poradnu s českou gramatikou, jsem začala tak trochu zpytovat svědomí, jestli bych tam neměla zaskočit takhle náhodou i já.
Tak si to vezměte, takový obyčejný covidový den. Budík mi zvoní dost brzy, psiska musí ven, naše urozená stafordšírka zpoždění klidně potrestá pěkným hnědým značně nevoňavým kouskem hned u dveří. Takže na nějaké dlouhé rozmýšlení, jestli má vůbec cenu vstávat, když tenhle den bude úplně stejný jako ty předešlé, naštěstí čas nemám.
Při první ranní kávě zběžně pročítám zprávy. No prima. Jedna novinka lepší než druhá. Čísla nám neklesají, spíše radostně stoupají. V Chebu a Karlových Varech budou nakažené za chvíli asi štosovat na palandy, ovšem náš slovenský furiant poručil nepřijmout nabídku zlovolných Bavorů, stejně nás chtějí jenom ztrapnit. Protože my jsme přece best!
Chtělo by to kapičku vizoura do té ranní kávy, aby se mi lépe v tom mrazu šlapalo. Ó nikoliv, zdvižený prst pana doktora Nešpora mi výhružně zaťuká zevnitř na lebku, takže statečně vyrážím do té psí zimy nasucho. Psům to ovšem vůbec nevadí, radostně mnou smýkají po uježděné zledovatělé cestě. Teď mě ty vycházky vážně moc neberou, jsem tu všem asi pro smích, psovodka? Spíš koza na ledě.
Pak denní povinnosti, už i to mi leze krkem. Uklidit, dát prát prádlo, uvařit, nakrmit celou smečku čítající dva psy, tři kočky a manžela. Dávno tatam je doba, kdy mě na počátku pandemie ohromně bavilo vyhledávat zajímavé recepty. No jo, tak něco uklohním, co je ještě v té lednici?
Volá kamarád, truhlář. Má pro nás skříňku do kuchyně. Ptáme se na dílnu, podnikání. Děkuje za optání, jde to, o podporu nežádal, nemá to cenu podle něj, navíc případné postihy jsou příliš vysoké riziko. Dcera žádala, ale ještě nic nepřišlo, manžel je číšník, tč nezaměstnaný, samozřejmě, už jim teče do bot. Chtěla jsem se zeptat, jak to, že nejsou ve vatě, ale naštěstí mi to přišlo nepatřičné včas.
Je mi smutno. Pracovitý, slušný, poctivý chlap. Léta dřel, aby měl svou vlastní dílnu. Nikdy jsem neviděla tak zrasovaný ruce. Pak mu vykradli dílnu, sebrali všechny drahé mašiny, které zrovna nakoupil. Od agenta pojišťovny se dozvěděl, že ta tady rozhodně není od toho, aby platila nějaké horentní sumy přece! Tak začínat znovu. A teď tohle nadělení. Celý život platí poctivě daně a nyní se bojí požádat o podporu v nouzi. No není to na panáka na jeho zdraví?
Ale no jo, já vím. Až tady bude, ťuknem si spolu. Na přežití!
V rádiu hovoří pan Konvalinka. Ráda ho poslouchám, mluví kultivovaně, ve svých soudech je opatrný, ale i tak mnoho optimismu jeho slova neskýtají.
Mnoho optimismu neskýtá ani odložené přeočkování našeho devadesátiletého dědy. O týden prý. Snad se tomu dá věřit. Po chaosu, kdy se ho manželovi konečně podařilo zaregistrovat, by bylo každé další selhání vážně tristní.
Telefonát od syna. Ve školce se objevila nákaza, mladší vnuk Samuel musí na test a do karantény. Rozvíjíme debatu o tom, jestli je moudré kluky do školky vůbec dávat. Asi ne, ale pracujte na home office se dvěma nudícími se ďáblíky. Když je hlídám já, mám co dělat i bez home office.
A musí teda na test i ten starší nebo ne? Hygienička pravila, že nikoli. Mám jí věřit? Nevím. Kdo mi poradí? Nevím. Naše strana a vláda zřejmě taky ne. To je vážně na panáka! Mám si sem kluky vzít a riskovat zdraví a možná život nás všech, hlavně však dědy? Je to velké nebo malé riziko? Měla bych už těm mladým pomoct, ale co ten děda? Ten to bere se stoickým klidem, kluky miluje, viděl by je už rád a nakonec už tu byl prý dost dlouho. Tak dík, tati, tos mi teda pomoh.
V televizi přenos z pražské nemocnice. Dramaticky ubývají místa na covidových jednotkách, slova o selekci pacientů mi nahánějí hrůzu. Je mi líto doktorů, kteří o tom musí rozhodovat, je mi líto pacientů. Teď mluví pan ministr zdravotnictví, něco naléhavě vykládá, uši se mu třepou, není mi ho líto. Najednou je mi líto sebe, co já tady musím řešit, taková malinká Sofiina volba, kam se mám obrátit, kdo mi poradí? Ne, kdo mi řekne, udělej tohle!
Ve zprávách opozice, po tisícáté prvé se obracejí na pana premiéra. Tak to už jsem klidná. Ale ne, nebudu pít, i když pravda, asi by mi to náladu mohlo trochu zvednout. Avšak já nebudu sahat po této berličce, nějak to přece musím zvládnout. Přísný zrak pana doktora v mém soukromém kině jihne.
Juknu na módu. Je hezké na chvíli setřást nutnost tíživého rozhodování a tiše se zasnít. Třeba si něco objednám a budu doufat, že zase pojedu vlakem do Prahy, bože, jak já ráda jezdím vlakem, i tím, kterému něžně říkáme hnusák! Na olezlé Smíchovské nádraží, jak je mému srdci náhle drahé! Hezky se obléknu, pojedu pak metrem, všude bude plno lidí, budeme na sebe koukat a hlavně se zase vidět!
První, co na mě kámoš internet vytasí, jsou bujné umělé vnady blonďaté krasavice povalující se na prosluněné pláži kousek od modro modré zvlněné mořské hladiny. Jéžíš, to je tak báječný, líbí se jí tam, teď je tady tak málo turistů, lidičky, to musíte vidět! Ty se jdi bodnout, s tím svým vlakem! Fernet, ferneta to chce, ten je snad dostatečně hořkej!
Ťukání zevnitř na palici se mění na zuřivé bušení. Ale ano, já vím. Berličky, umělá úleva a následné trpké prozření.
Pacienti se převážejí sem a tam, tak už nejsme furianti, už berem všechno. Obrazy uštvaných sester a doktorů se mísí s veselými scénkami se sáňkujícími davy na horách. Je to pořád jedna země? O smutku v nemocnicích mi vypráví neteř. Pracuje na chirurgii, teď moc neoperuje, všechno se podřizuje covidu a z“ covidária“ se šíří hodně špatných zpráv.
Kašlu na módu, k čemu to? Stejně nemůžeme za dcerou do Anglie, ani za synem do Montrealu. Kdy je asi uvidím? Měl by dostat Nobelovu cenu vynálezce skypu. Obejmout je však nemůžu. A kdy teda uvidím ty svoje malý broučky? Zatím jsem k ničemu nedospěla.
Zprávy. Čučím na ně a vůbec mi to nesvědčí. Srkám horký čaj a marně čekám odpovědi na své otázky. Další mrazivý šedivý den končí. A ejhle, ještě nikoliv. Zlatý hřeb. Sám šéf firmy přichází se svým sdělením národu. Tak to sorry jako, pane doktore! To si můžete třískat do mé zubožené palice jako do bubnu, tohle už vážně nedávám! Kde jsi, ty holka moje krásná bachratá? Pocem rychle a poděl se se mnou o svůj zlatavý voňavý obsah, však tě neubude! Teda zřejmě ubude a jak to tak poslouchám, tak o dost!
