Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Norsko 6 - Polární safari

Teď už konečně vím, po čem jsem celý život toužila - po divoké jízdě na saních taženými šťastnými ňafajícími psy - a kam? Prostě někam.

Dneska večer máme pozvání na večeři k Antonovi a Patricii. Těším se, budeme prý jíst hodně po norsku. Než jsme si stačili rozmyslet, co budeme vlastně jeden z posledních dnů našeho pobytu dělat, vlítla na nás neúnavná Dagmar.

"Jedem, jedem, honem nasnídat, dneska pro vás máme překvapení!

Rychle se cpeme báječnou norskou snídaní, protože tady jeden vážně neví, navíc, když se jedná o překvapení. Už jsem malinko zvyklá, tak se ptám: "A Dagmar, budeme mít čas přijet domů a převlíknout se na tu večeři?"

"Hm, asi ne." Aha. "A tak to já se rovnou namaluju, ať jsem večer hezká."

"Hm, to bych teda nedělala."

"Jejda, pročpak, Dagmar?" "To ti nemůžu říct, to je to překvapení, víš?"

Sedáme do auta a Dagmar je tajemná jak hrad v Karpatech. Jedem směrem na Kirunu.

"Jedeme do Švédska, Dagmar?"

Nee, Dagmar se usmívá, evidentně se dobře baví. Trochu se těším a trochu jsem nervózní, na rozdíl od svého muže, který si cestu užívá, jen fotí a filmuje a má radost jak malý kluk. Z cesty na Kirunu náhle odbočujeme, dlouho jedeme úzkou okrskou, slunce svítí, sníh se třpytí, nikde ani mráčku, co si víc přát?

Na opuštěném místě uprostřed tundry Dagmar najednou prudce zabrzdí. "Á, tady je to!" Couvá na parkoviště, totiž na od sněhu vyklizený prostor u cesty. Nikde nikdo, nikde nic. Jen haldy sněhu a tundra.

O co jde? Trochu rozpačitě vystupujeme z auta. Najednou se z druhé strany přiřítí džíp v khaki barvě, prudce zabrzdí hned vedle nás. Otevřou se dveře a z nich rázně vyskočí nordická Valkýra - pěkně rostlá mladá Norka s krátkým blonďatým mikádem, mléčnou pletí a velikýma modrýma očima. Naše neskrývané překvapení ji nijak nezaskočí, potřese si s námi rukou, sedne do auta a na teplé kamaše navlékne maskáče, skoro se v nich ztrácí, ještěže má široké kšandy, vytáhne vatovanou maskáčovou bundu, vše v bleskové rychlosti.

Vejráme na ni, že jsme úplně přehlédli druhou pasažérku džípu. Naše milá Beate to je! S úsměvem nás objímá a pak nás vede dál po silnici. Moc toho nevidíme za vysokými sněhovými valy, ale pak odbočíme na kluzké schodiště, vedoucí k nízké podlouhlé budově, skoro ztracené v terénu. Uvnitř je teplo, vcházíme do úzké dlouhé chodby, na konci jsou na stěně věšáky obtížené množstvím červenočerných teplých kombinéz, pod nimi v řadě vyrovnané sněhule s tlustou filcovou vložkou.

Beate nám poručí, abychom si každý vybral jednu kombinézu a boty. Nevím jak ostatní, ale mně rozkrok končí lehce nad koleny a nejmenší botky, co se mi podařilo najít, jsou o dvě čísla větší. Nevadí, všechno je tak úžasně vyteplené, že mě zachvátí pocit jistoty a bezpečí. Vracíme se zpátky po ještě kluzčích schodech na cestu (připadám si jako člen výpravy aspoň na Mars, jdeme zrovna tak pomalu, důležitě a rozkročeně), mineme parkoviště, zabočíme na úzkou cestu do tundry, kterou jsme před chvílí úplně přehlédli, snažím se nespadnout, po čertech to klouže, a posléze se ocitneme na jakémsi přírodním náměstí - holé prostranství, všude kolem tundra, před námi rozlehlý nízký dům a, já už vím, z dálky se ozývá štěkot, jasně, jdeme se kouknout na pejsky, Dagmar nám před časem slíbila, že uvidíme místní husky!

Jsem pejskař tělem a duší, tetelím se radostí a už už chci vyrazit za tím štěkotem. Jenže ouha, kde se vzal, tu se vzal, sporý ošlehaný chlapík přede mnou. Něco mi povídá angličtinou se silným norským přízvukem, je mu těžko rozumět a já bloud, kat aby mě spral, rozjařeně odpovídám (bodejť ne, pejskové jsou nablízku) česky cosi jako no to víš, že jo, hlavně nezdržuj, chci vidět ty psy. Probodne mě jasně modrýma očima, nic neřekne, avšak mně je jasné, že mám černý puntík.

Konečně vyrážíme tundrou za štěkotem. Po pár minutách chůze se dostáváme na holé prostranství. Na dlouhé silné železné tyči ohnuté do oblouku a na obou koncích zaražené do země je na krátkých vodítkách v rozestupech uvázáno asi patnáct psů. To samé ve vzdálenosti deseti metrů na druhé straně. Asi třicet psů se začalo vzpínat a štěkat, sotva nás uviděli. Vůbec nepřemýšlím, vrhám se k prvnímu, trochu páchne, tmavě hnědý kožich má drsný, oči světle modré, čumák béžový, no to víš, že jo, miláčku, pocem, dám ti pusu! A ty druhej, no ty taky, zlatíčko, pojď ke mně, a ty zlatej, jsi ty vůbec husky? Ale to nevadí, prďolo, dej sem ucho, kousnu tě a ty další a další, ňuňátka moje, tak vy jste určitě zvědaví na tetku z Černošic!

Náhodou, v Černošicích máme za plotem jednoho domu huskyho. V životě jsem ho neviděla venku, chudáka, ale je nádherný, hebká dlouhá srst, bílo hnědá, špičaté uši, miláček. Tihle psi však s černošickým fešákem nemají vůbec nic společného. Jsou to drsani, často jedno oko hnědé a druhé modré, srst hrubá, docela vychrtlí, někteří tmavě hnědí, jiní plaví a další nějaká míchanina všech barev.  Trvalo chvíli, než jsem pochopila, že moje laskání je jim většinou úplně jedno, jejich jediný cíl totiž bylo být vybrán do zápřahu.

Ano, protože pejsci na rozdíl ode mě okamžitě pochopili, oč tu kráčí. Zatímco jsem je obíhala jak zběsilá, abych náhodou nějakého neošidila o řádné podrbání a pomuchlování (ty má prostoto!), oni mé pozornosti přijímali jaksi roztržitě, jejich veškerá pozornost se totiž soustředila na modrookého osmahlého pána, majitele a šéfa, poněvadž ten rozhodoval, kdo bude vybrán a kdo zůstane na vodítku. Musím konstatovat, že můj talent naštvat si někoho důležitého s věkem bohužel vůbec neubírá na síle.

Opouštím nervózní a kňučící psy a přidávám se k Dagmar a Beate. Nedaleko nich dva mladí asistenti šéfa právě přivlekli čtvery saně s vysokým opěradlem vzadu a řadí je za sebou. Roztoužené kvílení se rázem mění ve zběsilý řev. Psi se vzpínají, vyskakují, krátká vodítka je nemilosrdně strhávají zpět, jenže oni to snad vůbec nevnímají a znovu se vrhají vpřed a znovu padají do sněhu.

"Heleď, Dagmar," začínám opatrně, "tady někdo pojede na těch saních?" Koukne na mě zpod ušanky docela potměšile: "Jo, pojede!"

"A Dagmar, to jako my pojedem na těch saních?"

"Jestli chceš?"

Nevím jestli chci. Ovšem představa, že sliční, urostlí asistenti přinesou nějakou hebkou hustou kožešinku, já se na ni usadím a oni by mi mohli ještě do ruky vrazit sklenku něčeho ostřejšího, vůbec není špatná!

Vrací se můj drahý s foťákem v ruce. Je nebezpečně rozjařen. "Tak jedem, ne?" Za ním přichází šéf, instinktivně se přikrčím. Začne nám vysvětlovat, jak se ty sáně ŘÍDÍ, a to už i hodně natvrdlé paní Palečkové dochází, že se pravděpodobně blíží její životní katastrofa.

Probírám se ze šoku z poznaného a stíhám závěrečnou část přednášky: "Když pojedete do kopce, musíte se aspoň jednou nohou odrážet, abyste těm psům pomohli, ne se jen nechat vozit. A kdyby byl kopec větší, musíte seskočit a tlačit sáně zezadu." Pohled mu sklouzne na mě:" Pak ovšem musíte zase rychle naskočit, aby vám ty saně neujely, že!" Dívá se na mě, zatímco já se zaobírám představou, jak v té kombinéze s rozkrokem nad kolena a v botách o dvě čísla větších pádím do kopce a stačím vytrénovaným huskyům. Tak tohle nepřichází v úvahu. Vůbec. Vůbec!

Můj drahý, co mi sliboval věrnost a podporu za všech okolností, skáče radostí a volá na mě:" Jedeš? Jedeš? Já jedůůůů!" Snaživec jeden protivná!

Mladí asistenti se usmívají a začnou vybírat psy. Jekot se rázem vystupňuje do ohlušujícího řevu. Psi šílí a já taky, jenom na rozdíl od nich nevyju, trpím mlčky, ale srdce mi buší tak, že to musí slyšet i lišky zalezlé v brlozích a žaludek mi svírají železné obruče. Rozpálené.

"Pojedeš sama nebo si raději sedneš?" Otázka života nebo smrti je určena mně. Šéf na mě trpělivě kouká a já v jeho pohledu nacházím pouze věcnou otázku, snad jen úplně v hlubokém pozadí jeho sytě modrých očí cosi jako posměvačnou pochybnost. Anebo je to jen pouhý výplod mé zjitřené mysli? Dneska už to nevyřeším, každopádně v tomto momentě došlo k bleskovému jadernému rozštěpení mé osobnosti, protože zatímco moje nitro řvalo mohutným hlasem: " No to si teda piš, že ne, mezuláne jeden!" sama sebe slyším, jak přiškrceně pípám:" No tak já bych to ráda zkusila." A je to.

Lehce pokrčí rameny a vede mě k posledním saním. Zmateně se rozhlížím kolem a hledám nějakou aspoň morální oporu. Můj muž je už ztracen, právě mu dopnuli posledního psa ze čtyř, natěšeně poslouchá poslední instrukce a už už stoupá na saně. Dagmar a Beate někam zmizely. Jsem tu sama s tímhle břitkým chlapem, přece se tu nebudu klepat jako nějaký ratlík, snažím se ovládnout třas rukou a trochu zklidnit bušící srdce.

Považuje mě zřejmě za slabý článek, poněvadž mi všechno vysvětluje znovu od začátku a dobře dělá. Takže, saně jsou dlouhé, celkem obyčejné laťkové, vzadu mají vysoké opěradlo, z něhož trčí dva kolíky, za které se řidič, čili mašer drží. Dole jsou dvě protažené lyžiny, proklatě úzké, na nichž je tenká vrstva gumy. Stupátka pro mašera. Mezi lyžinami je cosi jako železné pohyblivé hrabílko, na které mašer stoupá buď jednou nohou, čímž ho lehce zaryje do sněhu a saně tím zbrzdí, anebo na ně skočí oběma nohama, čímž saně zastaví. Jiné ovládání není. Na mou otázku, jak točit pouze protočí oči on, takže zřejmě nijak. Bože, Bože.

Postavím se na ty úzké tyčky a snažím se vnímat okolí. A není to dobré. Jsem poslední, ovšem mí psi byli zapřaženi jako první, takže vyvádějí jako blázni. Z těch milých mazlů se proměnili v divoké bestie, jež nezajímá nic jiného, než šílený let krajinou. Nekontrolovatelný let zřejmě. Saně zatím drží dlouhé tenké lano na konci s pořádným hráblem zarytým ve sněhu. První saně se dávají do pohybu. Před námi je široká planina, saně se však po sto metrech najednou ztrácí z dohledu, musí tam být pěkný zhup. Srdce mi chce vyskočit z hrudi, už to asi neudýchám. Další saně se rozjíždějí, mizí v díře. Pak můj drahý, ani se neohlédne, no moc se nedivím, jede pěkně rychle, a mizí.

Tak teď my. Křečovitě svírám rukojeti saní a myslím na to, že asi nenajdu odvahu sundat nohu z té úzké lyžiny.  Asi určitě ne. Můj drahý je už ztracen v dáli a mně jeden z asistentů pořád něco upravuje na postrojích.  Najednou zařve, trhne to a my vyrážíme. Co vyrážíme, vystřelíme děsnou rychlostí, nadrženci nadržení letí těsně nad zemí, je jim úplně jedno, co ti vzadu, musí přece dohnat všechny ostatní!

A já? No já jsem začala ječet a ječet, krásně se to rozléhalo širou planinou, v životě bych nevěřila, že dokážu řvát tak vysokým hlasem a tak dlouho, a během toho děsného ječení jsem si začala uvědomovat, že opravdu nenajdu odvahu v téhle rychlosti sundat byť jen jednu nohu z tenoučkého dřívka, jež se pro mě stalo jediným pevným bodem vesmíru, a tak jsem se řítila za příšerného řevu až ke srázu, no řekněme svahu, minula za toho velikého řevu svého chotě, který mě sledoval udiveným zrakem, neboť kolona už stála, čekali na mě, ale já je všechny míjela, vlítli jsme vedle cesty do hlubokého sněhu a já ječela a ječela, až už jsem si asi řekla, takhle to dál přece nejde, no zkrátka najednou jsem vylítla a obličejem rozrazila poměrně silnou ledovou krustu a zůstala tak. Dagmar měla pravdu s tím make upem.

Zatímco jsem se zvedala z hluboké závěje, odchytil šéf moje zdivočelá psiska a přivedl je ke mně. Srovnal saně a zařval na mě:" O key?"

"Yes, o key," vypravila jsem ze sebe, a chtěla jsem pokračovat, ale já už asi půjdu po svých, leč jsem nenašla rychle ta správná slova, šéfík mezitím všechny oběhl, na zpáteční cestě na mě ještě zařval, ok a letěl ke svým saním. Mě si zařadil hned za sebe.

Vstala jsem, roztřesenýma nohama znovu stoupla na svoji jedinou jistotu a roztřesenýma rukama uchopila držátka. Kolona se dala do pohybu a zatímco všichni stáli rovně za svými saněmi, já zaujala vysoce neelegantní postoj na lyžích zvaný záchodový - připadal mi nejbezpečnější totiž, a neměla jsem pravdu, poněvadž sotva se vašnosta letmým pohledem ujistil, že se jakž takž držím na nohou, zrychlil, chvíli jsme letěli a najednou zatáčka, on přibrzdil, já však ne, přece nebudu sundávat nohu ze své milované lištičky, řítím se na něj, jediné schůdné řešení buch ho znovu do ledu a sněhu.

Zase mi sehnal přidělené bestie, už se trochu začaly ošívat, koho že to tentokrát vyfasovaly. Hrabala jsem se ze sněhu a než jsem stačila sesumírovat anglicky větu: já myslím, že pro všechny bude lepší, když se hezky projdu pěšky, hbitě odepnul největšího hajzlíka mého spřežení a připnul ho do saní mého muže a v mžiku byl zase na těch svých. Rozjeli jsme se.

V hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky. Tak fajn, já možná nějak přežiju, ale zase přijdu o manžela. Ale to má za to, nadšenec jeden! Dále, jádro pudla spočívá evidentně v neochotě sundat nohu z lišty, marná sláva, končetina se prostě odlepit musí, jinak to dál nepůjde, přece se tu furt nebudeš válet ve sněhu. S největším sebezapřením zvedám malinko nohu, rovnováhu držím, jde to, tak teď pomaloučku polehoučku na hrabílko a vida, pacholci vážně zpomalují.

Sebevědomí vystřelí strmě vzhůru. Dokonce opouštím pomyslnou záchodovou mísu a trochu se rovnám. Je tu nádherně! Jen tundra, sníh, modře modré nebe, slunce a svistot saní. Trochu se zapomenu a řítím se na šéfa, rychle brzdím, "vzdálenost pět metrů!" zařve na mě, pokývnu, no jistě, mezi námi mašery, jasná věc!

Pokračujeme řídkým lesíkem, cesta se svažuje dolů, brzdím trochu, vpředu do pravého úhlu mostek přes dravou říčku. Tak dravou, že ani nezamrzla. Před můstkem stojí asistent, jak se sem dostal? A něco křičí. Straight, rozumím, hrdě se narovnám a řítím se do zatáčky. V poslední chvíli z jeho vyděšeného pohledu vyrozumím, že něco je špatně, jistěže, nekřičel rovně, ale brake, čili brzdi! Naštěstí jsme jen bouchli do zábradlí, ale most jsme přeletěli velice rychle, nezdravě rychle asi, podle káravého pohledu šéfa soudě. Nakonec jen smířeně pokrčil rameny a jeli jsme dál.

To vám je taková nádhera, že to ani popsat nedokážu. Když už se konečně někdo odváží postavit za opěradlo rovně a může se rozhlížet po tom božím světě, kochat se nádhernou neporušenou přírodou, když za hlavou kolony je dovoleno vjet do hlubokého sněhu, ano, i na seskok ze sání došlo, pomáhám těm svým netvorům, najednou vůbec neřeším velikou kombinézu a boty, zpátky prostě naskočím, není to tak šílené, vedle je můj choť, zvládá skvěle psí posilu, vypadá šťastně...

A já už to vím. Budu mašerkou a budu se po zbytek života prohánět po severských pláních! 

Norsko 6

       

      

        

 

   

     

     

Autor: Zuzana Palečková | pátek 26.4.2019 1:01 | karma článku: 14,09 | přečteno: 303x
  • Další články autora

Zuzana Palečková

A proč?

Hlídám dva malé vnuky, takže tisíc otázek, začínajících věčným proč, mě za den spolehlivě uondá. Jenže jsem zjistila, že já sama se až nezdravě často ptám taky tak...

4.3.2021 v 18:19 | Karma: 20,13 | Přečteno: 678x | Diskuse| Společnost

Zuzana Palečková

Obyčejný covidový den

Tak jsem se během covidové pandemie zase ochytřila o další termín - adiktologická poradna. Nikdy jsem neuvažovala o využití těchto služeb, ale při shlédnutí posledních zpráv jsem pochopila, že už je možná načase

18.2.2021 v 15:25 | Karma: 19,35 | Přečteno: 689x | Diskuse| Společnost

Zuzana Palečková

Mělo to smysl!

Zachránit se za cenu popření sebe sama anebo umřít v pravdě? Dává to ještě dneska smysl? Ano, dává! Každý národ, který si váží své svobody, si připomíná své mrtvé!

2.7.2020 v 21:37 | Karma: 16,43 | Přečteno: 446x | Diskuse| Společnost

Zuzana Palečková

Balkán? Balkán!

Někdy nad něčím nebo nad někým ohrnujeme nos a vůbec si neuvědomujeme, že to i nám zvoní hrana a že my sami se topíme v tom samém marasmu. Tak bůh s námi se všemi!

25.6.2020 v 22:24 | Karma: 26,52 | Přečteno: 862x | Diskuse| Společnost

Zuzana Palečková

Co by kdyby

Asi nejsem sama, kdo usilovně přemýšlí nad tím, co nás to postihlo a proč. Jestli to náhodou není varování našemu plemeni, že se tu už roztahujeme přespříliš. A jaká bude naše odpověď? Vezmeme rozum do hrsti?

28.5.2020 v 22:07 | Karma: 14,64 | Přečteno: 398x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP

1. května 2024  15:38

V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...

Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali

2. května 2024  22:11

Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...

Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní

2. května 2024  21:36,  aktualizováno  21:50

Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...

O menopauze musíme mluvit, burácela herečka Halle Berry před Kapitolem

2. května 2024  21:41

Slavná herečka Halle Berry se zapojila do americké politiky, když podpořila senátorky snažící se o...

Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka

2. května 2024  5:42,  aktualizováno  20:58

Poslanci se přeli o změnu zákoníku práce. Opozici se ho nepodařilo vrátit vládě k přepracování....

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 159
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 960x
Jsem Zuzana Palečková. Jsem dcera, manželka, máma, maman půlky Gabonu, tchýně gabonská, babička Čechogabončete a mám touhu se tak trochu vyjádřit

Seznam rubrik