Můžeme si za to sami?

Praha je skvost. Neznám nikoho, kdo by jí nebyl okouzlen. Naši předkové ji budovali a předávali následujícím generacím. Ne vždy to byl proces jednoduchý. Co předáme my? Neprodáme si náhodou poslední židli pod zadkem? 

Minulý týden jsem na internetu málem přehlédla drobnou zprávu. Strohé řádky tam oznamují, že Národní dům na Smíchově národu již jaksi nepatří. Odborový svaz Kovo ho střelil za nejvyšší cenu  soukromému italskému podnikateli. Magistrát hlavního města Prahy, který o objekt velmi stál, se nějak nedohodl s opozicí.

Národní dům na Smíchově byl vybudován v letech 1906-1908. Reprezentanti tehdy ještě samostatného města Smíchova tehdy vykoupili pozemky a stavbu Národního domu zadali architektovi Aloisi Janu Čenskému.

A ten se svého úkolu zhostil nadmíru dobře. Jeho dílo se řadí k vrcholným secesním památkám Prahy. A nejen to. Autorovi se podařilo vytvořit skutečný spolkový dům pro potřeby občanů. Dva sály, jeden velkolepý, druhý menší, mnoho místností určených pro spolkovou činnost. Jeden z nejmodernějších kulečníků, tehdy oblíbené zábavy.

Budově se bohužel v průběhu času nevyhnuly necitlivé stavební zásahy, podmíněné společenskými změnami. Asi není překvapivé, že nejhůře se na interiéru podepsala padesátá léta. Nicméně palác přestál i toto temné období a v devadesátých letech prošel kompletní rekonstrukcí, která vše navrátila do původního stavu.

Vzhledem k celé historii domu by jeden předpokládal, že národ, potažmo jeho zástupci, udělají všechno pro to, aby se takováto památka udržela ve vlastnictví města a i nadále plnila účel, za jakým byla našimi předky vybudována.

Leč nestalo se tak. Zastupitelé, správci Prahy se tohoto skvostu prostě vzdali. Prostě někdo rozhodl (není prý ani jisté, zda o prodeji vůbec rokovali, o náležitém promyšlení celé akce asi nemůže být ani řeči).

No on na nějaká velká rokování totiž ani nemůže být čas. Neustálé půtky, rozbroje a boj o moc (a o co asi ještě?) by jednoho udolaly. Po několik měsíců neúplné zastupitelstvo hlavního města, jednoho z nejkrásnějších a nejceněnějších na světě, prostě nějakým, značně nejasným způsobem rozhodne a další památka je vyrvaná z českých rukou.

A kdo o tom vlastně rozhodl? Budou to lidé, o kterých naši potomci budou ještě po desetiletích vědět, že se zasloužili o rozvoj a blahobyt našeho města? Pochybuji. Tedy možná ano, ovšem pokud by pro naše děti byla relevantní informace, že Krnáčová se nemá ráda s Kleslovou, všichni nesnášejí Stropnického a vše ze zákulisí řídí kmotři.

A kde jsou straničtí šéfové těchto geniálních správců veřejného majetku? Nepociťují aspoň trochu odpovědnosti za bandu diletantů (a to v nejlepším případě, celá věc vzbuzuje jistá podezření), jež do vedení magistrátu nanominovali?. Jak se asi cítí pan Babiš s veleschopnou primátorkou za zády? A co pan Sobotka s vynikajícím odborníkem panem Březinou, osvobozeným v hodně divném procesu ještě divnějším soudcem Havlínem?

Proti soukromému podnikání opravdu nic nemám. Asi je to nejefektivnější způsob rozvoje. Myslím si však, že v životě lidí i celých společností jsou jisté hodnoty, na které by neviditelná ruka trhu prostě sahat neměla. Že jsou jisté věci, které mají ještě jinou cenu než tu tržní. Například domy, které byly kdysi pojmenovány Národní a které byly určeny ke spolkovému životu občanů. Například.

Naši předkové svou nespokojenost s vládci a správci země řešili dosti svérázně. Našli nejbližší okno a šup s nimi ven.

Dnes jsme civilizovaný, kulturní národ, který takové věci už dávno nedělá. Máme institut demokraticky zvoleného zástupce v horní i dolní komoře parlamentu. Můžeme je kontaktovat, ptát se.

I když někdy takové okno…..