Co to v nás je, že se k sobě za krize chováme skvěle a jakmile nastane blahobyt, jsme člověk člověku vlkem?
V roce 2002 jsme se celá rodina vypravila jen tak na slepo dolu do Černošic Mokropes pomáhat při povodních. Bylo to dost otřesné. V obci jsme se brodili špinavou a kontaminovanou vodou po kolena, kolem občas propluli utopení králíci, kočky a slepice. Manžel pak musel do práce, děti do školy a já jsem v krizovém štábu zůstala asi tři neděle.
Příběhů bylo na desítky. O tom, jak přišel rozčilený pán, že se mu ztratila z pozemku u řeky chata. A jak mu jedna milá paní z městského úřadu briskně dala adresu lidí, kterým na jejich zahradě přistálo chatek pět, tak ať si jednu vybere. Jak se na břeh rozdivočelé Berounky vyšel pán podívat na stav vody a skončil zavěšený na trámu pod Karlovým mostem, kde ho konečně totálně prochladlého, leč živého vylovili hasiči.
O tom, jak na úřad přicházeli lidé, kteří si vůbec nevěděli rady s formuláři pojišťovny a[ZP1] jak jim všichni pomáhali. Jak se nám hlásili dobrovolníci na práci i s penězi. Jak se spousta lidí, kteří byli v bezpečí a v suchu, starala o zatopené, i když je vůbec neznali a vlastně jim po nich nic nebylo. Jak jsme najednou byli všichni Češi a nikoho nezajímala nějaká kavárna či co, prostě tady byli lidé, co se brodili až po krk ve vodě v obýváku a potřebovali pomoc, a ostatní, na něž povodeň nedosáhla a kteří byli solidární a snažili se přispět, jak to šlo. Nikdo se neptal, co za to, jak jsem na tom já a jak ty.
Měla jsem tady kamarádku Francouzku, její manžel byl vysoce postavený manažer v Praze. Každé ráno ji do Černošic přivezl šofér, ona vystoupila z toho velikého auta v montérkách a holinách a šla pomáhat tam, kam jsme ji přiřadili. Našla jsem jí totálně vytopenou frankofonní rodinu, které pak pomáhala vynášet bahno z domu. Přátelství trvá dodnes. Chudinka malá, byla diabetička, a já všem kladla na srdce, že Francouzi musí mít po jídle dezert. Takže ji milí sousedé nutili asi do deseti buchet, před kómatem ji zachránila pouze usilovná práce.
Jsme obětaví a umíme si pomáhat. Umíme pomáhat i jinde. Jsme šikovní a schopní nalézt řešení tam, kde si jiní nevědí rady.
Ale nesmí se nám dobře dařit.
Protože když se nám daří dobře, uzavíráme se. Před sousedy, před světem. Začneme střežit blahobyt, jenž nám vyprazdňuje srdce. Posloucháme tlučhuby, jimž jde jen o znovuzvolení, čili o moc, vliv a prachy. Podporují v nás strach z neznámého, takže nás přestává pálit to, co je opravdu palčivé, totiž náš vlastní život a naše budoucnost, směřování naší země, naše postavení v Evropě a ve světě.
Cožpak jsme tak slabí a nemohoucí, že musíme diskutovat o přijetí čtyřiceti opuštěných dětí? To tak moc nevěříme vlastnímu státu, institucím, jež si platíme, naší suverenitě? My to nezvládneme?
Samozřejmě že ano, jen se nesmíme nechat oblbnout našimi rádoby ochránci. Vzbuzují v nás nejhorší takzvaně sebezáchovné národní pudy, avšak jim jde jen o jejich vlastní záchranu. A pro tu budou ochotni obětovat nejen těch pár „cizáckých“ sirotků.
[ZP1]Edosáhla.
