Zachránit se za cenu popření sebe sama anebo umřít v pravdě? Dává to ještě dneska smysl? Ano, dává! Každý národ, který si váží své svobody, si připomíná své mrtvé!
Nedávno jsme si připomněli sedmdesáté výročí hanebné popravy Milady Horákové. Mnoho článků bylo napsáno, mnoho komentářů přečteno, mnoho věnců položeno. Historici, novináři, politici, ti všichni se snažili vyjádřit své postoje, hodnocení této pro nás tak tragické, avšak důležité dějinné události.
Všichni? Pan prezident poslal věnec a tím celou záležitost odbyl. Pan premiér cosi pravil, ovšem teď musí řešit jiné záležitosti, a vůbec ne pietní.
A soudruzi komunisté? Květinu nepřinesou, nemají čas a liknavě uznávají, že za odlišný názor by se teda asi trestat (rozuměj věšet) nemuselo. Svým způsobem to lze i pochopit, je to pro ně celé takové trapné, když jim tolik lidí najednou zase připomíná ty staré časy, na které by nejraději zapomněli. Takže ani stopy po nějaké vzpomínce a alespoň náznaku studu za ten zločin, který nebyl zdaleka jediný a nakonec není ani tak dávný.
Mnoho lidí se dnes zamýšlí nad tím, proč se Milada Horáková nespasila útěkem. Mohla si zachránit život a třeba ve své práci pokračovat dál v nějaké svobodné zemi. A její muž by takto krutě nepřišel o životní družku a její dcera by navždy neztratila matku.
Jenomže tak už to bohužel v lidských dějinách je, že oběť nejvyšší si lidé pamatují nejdéle a nejsilněji. A nejvíc je od úsvitu lidských dějin oslovuje – po zásluze – boj Davida s Goliášem. Protože nás malých a bezmocných Davidů je tolik! Mnohem víc než mocných Goliášů. Příběhy statečných, kteří se dokázali vzepřít očividnému zlu a nespravedlnosti nás magicky přitahují už od dětství v našich pohádkách.
Příběh statečné Milady Horákové pohádka není a skončilo to špatně. Dobro bylo poraženo, zardoušeno, umučeno a zašlapáno na mnoho let do země. Mělo to tedy vůbec smysl? Neztratila paní Horáková v těch šílených časech víru v budoucnost?
Neztratila a smysl to pro mnoho dobrých lidí mělo. Asi byli na nějakou dobu vyděšeni a ochromeni hrůzou, avšak pak se opět narovnali a tento silný příběh a příběhy jiné jim poskytovaly světlo naděje v těch trudných časech. Má pro nás smysl i dnes, v době znovunabyté demokracie, jež je však tak křehká…
Pro komunisty tato událost žádný smysl nemá. Neuznali dodnes, že se dopustili ohavného zločinu, justiční vraždy na statečné vlastence, která se dopustila pouze nepohodlné pravdy a ničeho jiného, než pravdy. A i kdybychom byli ochotni v nějakém pominutí smyslů připustit, že tak činili v rauši z nějaké naprosto pomýlené ideologie, pro niž životy jednotlivců nic neznamenají, nemůžeme jim to dnes věřit.
Zavraždili Miladu Horákovou jako nepřítele lidu, jako agentku imperialistických mocností, jako nebezpečnou zrádkyni dělnické třídy a jejích nejsvětějších zájmů.
A dnes pomáhají držet u moci jednoho z největších kapitalistů země a tolerují i stranu jako je SPD.
Nakonec je dobře, že dnes mlčí. Jenom by zase všechno pošpinili.
