Jízda

Státní svátek může být  pěkný den, tedy když si ho člověk užije s nejbližšími. To pak i lépe snáší to každoroční martyrium se státními vyznamenáními, kdy se vedle jmen zajisté úctyhodných objeví i ta, která národ dozajista rozdělí.

Většinou na státní svátek zůstáváme doma, muž pobíhá po domě, já vařím a přitom sledujeme oslavy v televizi. Letos to však proběhlo úplně jinak. Naše gabonská snacha rozhodla, že vznik nezávislého Československa oslavíme jízdou historickým vlakem z Bráníka až do Lužné u Rakovníka.

Bráník jsme díky jistým prodlením nestihli, ale podařilo se nám shromáždit se na Smíchovském nádraží v plném počtu. S ostatními účastníky historické jízdy jsme nedočkavě vyhlíželi bafající lokomotivu, zejména děti byly k neudržení. Konečně se ze zatáčky vynořil černý dýmající kolos.

První lapsus nastal, když jsme po strmých úzkých schůdkách vyvlekli kočárek. Do chodbičky to ještě šlo, ale široká kola moderního sporťáčku dvířka do kupé přesahovala snad o půl metru.  Samozřejmě se nám všechno začalo zasekávat, jindy povolné mechanismy si postavily hlavu, takže jsme vchod do vagónu totálně ucpali minimálně na deset minut, než se nám podařilo sejmout korbu, složit podvozek a vše protáhnout dovnitř.

V útulném dřevěném kupé jsme si našli místa a než jsme se stačili rozhlédnout, dorazila další rodina s těmi samými lístky. Naštěstí to ochotní průvodčí vyřešili a seděli jsme nakonec všichni, což bylo fajn, poněvadž celá jízda trvala dvě hodiny. Bylo to velice půvabné, dřevěné, odřené, zkrátka původní. V Berouně a na Křivoklátě jsme přepřahali a k veliké radosti dětiček lokomotiva vždy táhle zahoukala, mohutně zabafala a zase se pomalu rozjela. V kupátkách bylo teplíčko, což při tom sychravém dni bylo velmi, velmi milé.

V Lužné jsme se všichni vyrojili na nástupiště a zamířili do místního muzea lokomotiv.  No kdybychom nešli za davem, asi bychom tam nikdy nedošli, poněvadž nikde nebylo žádné označení. Copak o to, vláčky i lokomotivy pěkné, ale zima byla a dostali jsme hlad. Zásoby vyjedené, miminko i starší bráška už začali pobrekávat, jde se do hospody. Bohužel, tento bohulibý nápad mělo vícero účastníků zájezdu, takže jsme se nakonec všichni sešli v jedné jediné otevřené restauraci. Plné, samozřejmě. Dvě uštvané mladé servírky nápor nestíhaly, takže jsme byli šťastní, že se na nás dostal alespoň studený vývar. Nejsem podnikatel v pohostinství, ale tohle bych viděla v jinak celkem neatraktivní obci (tedy aspoň kolem nádraží) jako hezkou příležitost k výdělku. Avšak restauraci nemajíc, nevím.

Zhltli jsme vývar a vyrazili zpět na nástupiště. Náš historický vlak měl za chvíli odjet. Jenže ouha! Stál až na nejodlehlejších kolejích, čas plynul a nic se nedělo. Ledabylé ujištění výpravčího, že vlak přijede na první nástupiště nás slyšelo jen pár a i přes tuto informaci jsme začali podléhat panice. Nikde nikdo, výpravčí zmizel, žádný plakát k naší akci, žádná informace. Výletníci začali houfně přebíhat kolejiště a nastupovat do vlaku. Chvíli jsme odolávali, rozhlíželi se, až jsme na prvním nástupišti zůstali skoro sami.

Nakonec jsme nevydrželi a vydali se do kolejiště i s kočárkem. Trudně jsme překlopýtali štěrkové pole a ocitli jsme se pod schůdky. Už tak dost strmé a úzké se zdály téměř nedostupné, mezi nimi a nástupištěm byl dobrý půl metr. Co teď? Všichni už seděli vevnitř, jenom my venku. Nahoru se napřed vyhoupl syn, pak jsme s námahou vyzvedli korbu s miminem. Poté jsme do vlaku vyzdvihli staršího vnuka. Snacha se vyhoupla na první stupínek a v tu chvíli se vlak pohnul. Naštěstí se hned zastavil, ale srdce se ve mně snad taky zastavilo.

Tak teď vysoukat nahoru dědu, ale než jsme k dílu přistoupili, přiběhl průvodčí a v klidu nám oznámil, že vlak skutečně přijede na to první nástupiště. Poněkud s křížkem po funuse, skoro všichni tam už seděli. Tak jsme se s dědou vrátili zpět a pokojně čekali, vláček se pro nás skutečně vrátil a naložil tu zbylou hrstku.

Domů jsme dorazili se zpožděním, leč přec. Akce to byla pěkná, nicméně by potřebovala poněkud doladit, České dráhy na detaily zatím moc nejsou.

Domů jsem dorazila právě včas, abych stihla hradní ceremonii. Ale i přes přímý návod pana prezidenta, i přes svou zjevnou závistivost a nepřejícnost jsem se rozhodla, že se nebudu rozčilovat, i když některá jména ve mně vyvolala dojem, že pan prezident snad chce vyprovokovat občanskou válku. A to je právě to. Nechám to být a budu myslet jenom na ten hezký den.