Jedná se o pana prezidenta. Můj syn mi dal slušnou lekci z demokracie. Jenže já mám pořád pocit, že právě demokracie jaksi není jednosměrná. Že jistá pravidla platí pro všechny, i pro ty ve funkcích nejvyšších.
Nedávno jsme měli doma docela zajímavou debatu. Syn právě vyplňoval imigrační dokumenty Kanady a bohapustě klel a nadával. Vrací se na univerzitu a navzdory dřívějšímu dlouhodobému pobytu se musí opět zařadit za ostatní žadatele. Na imigračním se s ním nikdo nebavil, informace velmi sporé, kromě jediné (a neověřené), že se totiž řady čekatelů rozšířily o Američany, kteří preferují život v Kanadě než být pod „knutou“ budoucího prezidenta Trumpa.
Rozproudila se živá diskuse. Nejprve zcela konkrétní o konkrétní volbě a pak o roli prezidenta vůbec. Pochopitelně jsme se velmi záhy z Ameriky dostali do České republiky.
„No tak tohle vůbec není můj prezident,“ vylítlo ze mě dost rezolutně.
„Ale je, drahá máti,“ pravil shovívavě pan syn. „Byl zvolen v regulérních demokratických volbách, žijeme v demokratické společnosti, takže musíš přijmout volbu většiny.“
Má pravdu, samozřejmě. Je to prezident České republiky, já jsem občan, čili je i můj. Okamžitě mě napadla spousta důvodů, jimiž bych podpořila svoje tvrzení, jenže veškeré argumenty se tříštily o pevnou skálu demokratické volby. Pohled mého chlapce je shovívavější a shovívavější. Jsou to situace, které nemiluje žádný rodič, ani já ne. Tak vem rozum do hrsti, matko, a přemýšlej.
Jdu na to ze špatného konce, napadlo mě. Kluk má pravdu, bez debat (demokratických i nedemokratických), je to můj prezident. Je moje povinnost vstát při jeho příchodu, tvářit se neutrálně a chovat se slušně. Zachovávat dekorum a užívat vhodná slova. Činím tak, i když musím někdy odpovídat na dotazy typu: „Co to ten váš prezident, proboha, dělá (říká)?“
Avšak plní své povinnosti náš pan prezident i k občanům, již ho nevolili? Je to přece jejich svaté demokratické právo! A tu já, milý synu, tvrdím, nikoli, neplní!
A měl by! Na tatíčka prezidenta už dávno nikdo nevěří, nicméně si myslím, že hlava státu by jistý nadhled, pochopení a toleranci měla mít. Že by se nikdo neměl cítit přehlížen, natož atakován jenom proto, že jeho životní styl a názory jsou odlišné od těch oficiálních, hradních. Že by nás, občany odkázané pouze na informace v médiích neměl strašit jakýmisi cizinci s nekalými úmysly pohybujícími se na našem území, o nichž se navíc nesmí mluvit. Že by hradní dvůr neměl vzbuzovat pochybnosti , popřípadě posměch, ale měl by představovat obohacující myšlenkové centrum, vysílající pozitivní signály celé společnosti. Že by můj pan prezident třeba nebyl přímo můj favorit, ale v průběhu času bych si mohla říct, no nakonec proč ne.
Takže, můj milý chlapče, závěr je nutně jen jeden. Ano, je to můj prezident. A ne, já nejsem jeho občan.
