Je dobře, že existuje naděje

Nikdy mě čistě ženské sedánky nelákaly. Společnost bez mužů? Nic pro mě! A najednou jsem se ocitla na dámské sešlosti a bylo to skvělé. Zejména proto, že dámy pozvaly Pavlu Gomba. A pak se děly věci! 

Původně jsem chtěla psát o něčem úplně jiném. Myslím, že jsem byla zase na něco pěkně namíchnutá. K tomu předvánoční stres, v naší početné čtyřgenerační multi-kulti rodině jsou Vánoce poměrně dost organizačně náročný proces. Vydalo by to na jeden hodně obsáhlý blog, ale snad někdy jindy, třeba za rok.

A právě v tom prosincovém mumraji jsem potkala paní Lenku Šťastnou, prezidentku organizace Business & Professional Women CR a ta mě pozvala na předvánoční posezení. Upřímně, moc se mi tam nechtělo. Doma práce až nad hlavu a ještě společnost bez mužských?  Jenomže na pozvánce mimo jiné stálo, že přijde i Pavla Gomba, ředitelka UNICEF a bude vyprávět o své práci a cestách.

Tak to odvážu zástěru, všeho nechám a směle vyrážím. V hotelové restauraci je už dost účastnic. Podvědomě zatahuji břicho a narovnávám se, připravena čelit konfrontaci s ostatními kráskami. Avšak žádná se nekoná. Jsem tu poprvé, hned u vchodu se mě ujímá ochotná slečna a představuje mě ostatním. Samé úsměvy, moje sousedka u stolu mi hned vysvětluje, jak to tu chodí.

Nevím, čím to je, možná proto, že tu nejsou žádní muži a nás tudíž nic nenutí se předvádět, takže tu vládne příjemná a uvolněná nálada. Ženy se představují, mluví o svých profesích a životech. Hned vedle mě sedí štíhlounká uhrančivá kráska s dlouhými černými vlnitými vlasy. Je napůl Libanonka a napůl Češka, většinu života prožila mimo republiku. Bezchybnou češtinou podmalovanou sotva postřehnutelným přízvukem vypráví o dramatickém dětství v Libanonu, kde zažila i střelbu a bombardování, o svých začátcích v Čechách. Neměla to holka jednoduché, ale usmívá se a čiší z ní odhodlání a víra.

Právničky, headhunterky, kosmetičky, výživové poradkyně, trenérky, farmaceutky, zaměstnankyně i šéfové, samostatné podnikatelky. Osudy, práce, rodiny, vize, naděje. A pak přichází Pavla Gomba.

Je drobná, téměř dívčí.  Dlouhé tmavé vlasy a krásný šafránkovský úsměv. Vypráví o své práci.  O svých cestách. Tedy spíš necestách. O strašných osudech dětí ve válkou rozvrácených zemích.  O mladičké dívence, která byla v jedné rwandské vesnici svědkem znásilnění matky a zmasakrování téměř celé rodiny. Ve vyrabovaném domě zůstala sama s několika přeživšími sourozenci. Musela se o ně postarat, což bylo ovšem mimořádně obtížné, poněvadž v její vesnici zůstalo pouze pár dětí.

Unicef pomohl, takže děti mohly začít chodit i do školy. Pavla se do vsi vrátila až po letech. Dívce už mohlo být kolem sedmnácti let. Odstěhovala se i se sourozenci někam na sever a už má několik dětí, zněla první zpráva. Typický osud opuštěných dívek. Ale bylo to jinak. Ze vsi sice odešla, ale uspěla a nyní je na studiích. Úžasný začátek a možná to i dobře skončí.

Příběh malého budhistického mnicha s vrozenou vadou kyčlí.  Nemohl pořádně chodit a v místním prostředí by neobstál. Pavla mluví o životě malých dětí v klášteru někde vysoko v horách v Bhutanu. V zimě ledová voda, brzké vstávání, skromná strava. Chlapce se podařilo dostat do Čech, kde mu naši lékaři pomohli a on se mohl spokojeně vrátit domů.

Ještě dlouho mluvila Pavla Gomba. O životě tam i tady.  O tom, co je důležité a co ne.  O strašlivých podmínkách dětí ve válečných, ale i o naději zhmotněné třeba v budově nové školy.  O dětech, které se do těch škol těší.  A které jsou velmi smutné, když jim tu školu někdo zboří. Třeba i za pomoci zbraní made in Europe.

Dívám se na ni, kdybych ji potkala na ulici, řekla bych si nejspíš, hezká spíš nenápadná paní.  Ani by mě nenapadlo, že má i tady v Evropě jeden zvláštní zvyk. Nikdy neparkuje tak, aby nemohla okamžitě vyjet, protože v jistých zemích je ten rozdíl několika vteřin rozdílem mezi životem a smrtí. Vypráví i o divokém úprku pralesem s bandou ozbrojených povstalců v patách, kteří nechtějí na jimi ovládaném území cizince s jejich školami. Dívám se na ni a ptám se, kde se bere tolik síly, odhodlání a odvahy v té jemné usměvavé dámě?

Ani se mi nechtělo domů. Najednou se mi všechny moje starosti zdály malicherné. Najednou jsem se začala těšit z docela obyčejných věcí, třeba z toho, že ve vzduchu začal poletovat sníh. Že naše vnoučata chodí do mateřské školky s výukou angličtiny. A konečně jsem se na Vánoce začala opravdu těšit, protože se sejdeme všichni a nebudou na nás padat bomby a nic nám nebude hrozit.

Avšak jinde hrozí, umírají dospělí i děti, statisíce lidí živoří v děsných lágrech, protože přišli o své domovy. A je dobře, že tady jsou organizace jako Unicef. Je dobře, že tu jsou lidé jako Pavla Gomba. Je dobře, že existuje naděje.