Dcera dostala ve škole na hodině francouzštiny za úkol připravit poutač na nějaký film. Vybrala si francouzsko-alžírsko-belgický snímek "Hors la loi", česky " Mimo zákon". Moc se snažila, ale panu učiteli se nezavděčila...
Přiznám se, když mi dcera ten film chtěla pustit, moc se mi dívat nechtělo. Titul mi vůbec nic neříkal, navíc je už z roku 2010, takže asi nic moc, když o něm tady nikdy nebylo ani vidu, ani slechu. Jenže jakmile mě nakonec přece jen přemluvila, už jsem se po více než dvou hodinách neodtrhla. Navíc přilákal i ostatní členy rodiny.
Je to krutý, nicméně fascinující příběh. Začíná někdy zkraje padesátých let na chudém alžírském venkově. Na farmu dorazí místní patriarcha, aby rodině oznámil, že už dále nesmí žít na půdě, kterou si předávaly celé generace. Ke svému majetku ji připojí francouzský soused. Otec, matka, synové, dcery, nikdo nemá jediný doklad dokazující vlastnictví půdy, naloží tedy veškerý majetek na kárku a odcházejí do „Alger La Blanche“, hlavního města. Cestou se tyto drobné tragédie spojují v mohutný proud vyděděnců, budoucích bojovníků za svobodu.
Je to drsný příběh tří bratrů, každý je jiný, každý z nich symbolizuje jinou tvář Alžírska. Intelektuál je po masakru revolucionářů převezen do francouzského vězení. Voják je nasazen za okupanty své vlasti do bojů v Indočíně. Malý šejdíř zůstává s opuštěnou matkou. Sestry a otec zastřeleni Francouzi.
Je to děsný příběh o popravách gilotinou (v sedmdesátých letech ještě!), o touze po obyčejném lidském štěstí, jež však nikdy nebude naplněna. Lidé jsou vtahováni do nemilosrdné spirály dějin, ať chtějí či nechtějí. Vraždí se na obou stranách, nikdo nezná slitování. Kdo je horší? Revolucionář, jenž ve jménu vlasti neváhá učinit ze svého bratra vraha, jenž udržuje disciplínu chudáků v ghetu terorem? Policejní důstojník, mučící ve jménu jiné vlasti nepřátele v tajných sklepeních, dopouštějící se zvěrstev, jež nikdy nesmějí vyjít najevo?
Pohlcena tou hrůzou, zírala jsem na to všechno bez dechu. Nebyl to obyčejný film. Nebylo to „umění“ plné suverénních svalovců a za všech podmínek překrásných žen. Bylo to syrové a krutě pravdivé.
Francouzský pan učitel nepřipustil o filmu žádnou diskusi. Dceru následně nespravedlivě potrestal, nedostala pochvalu. Beru to. Mně to za to stojí a jí, myslím, taky. Navíc mě uklidňuje vědomí, že jiní Francouzi to vidí jinak. Film vznikl za spolupráce několika významných francouzských televizních kanálů a byl uveden v Cannes. Autoři jsou podle jména Alžířan Rachid Bouchareb a Francouz Olivier Lorelle. Představitelé hlavních rolí jsou skvělí herci, ne moc známí, pro mě však skutečné hvězdy. A jedna z největších, Jamel Debbouze je Francouz původně z Maroka.
Vidím tenhle film jako poctivý pokus vyrovnat se s vlastními dějinami. S vlastními chybami a omyly. Není to jidášství ani zrada, jak by se některým zpozdilcům mohlo zdát, je to čestný přístup, jediný možný pro rozumnou budoucnost nás všech. Obdivuju odvahu a otevřenost všech tvůrců, ať už Francouzů či Arabů, točit tenhle příběh nemohlo být příjemné pro nikoho z nich.
A vůbec nechápu, proč nás v Čechách tohle dílo minulo.
