Gabon 9 - Nestyda francouzská

Pobyt v Port Gentil se pomalu chýlí ke konci. Ještě musím vidět hlavní tržiště a poznat část rodiny a přátel a vydat se do skutečného ráje na zemi, který ovšem, jak vidno, zdaleka není rájem pro všechny. 

Po velice komfortní noci ve svém čisťounkém klimatizovaném bungalovu, ranní sprše a celkové očistě duše i těla jsem se vypravila za rodinou. Lelkující strážce jsem vesele pozdravila jako stará známá, stejně bravurně jako místní jsem přeskákala stále se rozšiřující skládku, ještě zahnout na hlavní, minout pár vrat, velikou pracovní škrpálu a spadlé schnoucí palmové větve a jsem tu.

Po příjemné snídani vyrážíme s Andrém a mladou rodinkou do města na trh. Dojeli jsme do centra a najednou jsme se ocitli v neuvěřitelném mumraji lidí, aut a nejrůznějších vozítek, kárek a trakařů plně naložených vším možným i nemožným. Andrému se podařilo zaparkovat a mohli jsme se vydat do útrob obrovského prostoru, kde se nabízelo nepřeberné množství ovoce, zeleniny, koření a ryb všech možných druhů, jaké jsem dosud nikdy neviděla.

Trh byl z veliké části krytý, ale některé krámky přetékaly na hlavní ulici i do vedlejších přilehlých uliček. Prodávající i nakupující byly většinou ženy. Byla to překrásná podívaná, poněvadž byly  oblečeny do tradičních, nádherně barevných šatů, a já bych to ráda fotila a fotila, jenže jsme tam se synem byli jediní běloši a už tak jsme budili dost pozornosti. Proplétali jsme se mezi jednotlivými stoly a snažili se nic neshodit. Cítila jsem na sobě těžké pohledy velikých černých očí. Některé ženy se na mě usmívaly a zdravily, jiné si mě mlčky a vážně měřily a v očích dalších jsem zaregistrovala cosi jako vzdor, vzkaz: "No já se z tebe nezblázním!" Každá chtěla své zboží prodat, ale pouze mě oslovily a představily svůj produkt. Jak už jsem napsala, Gabonci jsou hrdí a udržují si od cizinců spíš odstup. Někdy mi připadali hodně ostražití, rozhodně tam nějaké žertování s cizími lidmi moc nefungovalo, přitom v rodině jsme se nasmáli dost a dost. Snímky jsem pořizovala spíš pokoutně s omluvným úsměvem. Asi nejvíc mě zasáhl pohled na malou krásnou dívenku, které maminka ustlala uprostřed prodávané zeleniny. Spala tvrdě, ruch tržiště jí evidentně vůbec nevadil. Co ta máma má dělat? Školek je málo a jsou prý drahé, tak má holčičku holt sebou.

Vyznat se v nabídce byl pro nás  neřešitelný úkol. Kromě známých druhů jako kiwi, mango, avokáda, batáty, kokosy, plody olejové palmy, několikero druhů nesmírně lahodných banánů, obrovité trsy plantátů na vaření a všechno daleko větší než u nás, drahých dovážených jablek a hrušek, tam bylo k mání neuvěřitelné množství mohutných svazků různě zelených listů, rozeznala jsem jen folong čili amarant a pak listy manioku a špenátu, mnoho druhů máty, bazalek, koriandru, ani papá André si nebyl tak úplně vším jist. Nejrůznější hlízy, maniok, mrkve, ředkví a dál nevím, tyčky cukrové třtiny, papriky a plody, které jsem nikdy neviděla a tím pádem je nedokážu ani pojmenovat. Papá André rozhodně nebyl ten úplně nejlepší rádce, maman Valentine by mi bývala pravděpodobně řekla víc.  

Nakoupili jsme, protože André a Valentine na odpoledne pozvali asi patnáct lidí na návštěvu do svého domu, aby jim představili českou rodinu. Ani nevím proč, ale nabídla jsem se, že bych část pohoštění mohla ukuchtit já. Připravila jsem seznam a poslala trpělivého Andrého do supermarketu. Rozhodla jsem se seznámit milé Gabonce s nesmrtelnou hvězdou české studené kuchyně, a sice kanapkami s nejrůznějšími pomazánkami, které mě naučila moje máma.

K ruce mi byla Nadja, práce nám šla od ruky, takže jsme vše těsně před příchodem hostů stihly. Rybí pomazánky, vajíčkové, tvarohové, s česnekem, cibulkou, pažitkou, petrželkou. André do všeho strkal nos a chtěl všechno ochutnávat. Hosté přišli na čas a zpočátku byli velmi rozpačití. Avšak šampaňské a vynikající Andrého víno jim rozvázalo jazyky. Byli to bratranci Andrého a Valentine Jean-Paul a Bleuise se ženami a pár přátel. Mezi nimi i stará přítelkyně rodiny a jedna z kmoter snachy Johanny , madame Mbaitoudji. Při příchodu si mě velmi vážně (jak jinak), prohlížela a dlouze mi tiskla ruku. Poté mi podala velikou papírovou tašku. Trochu zmateně jsem se ohlédla po Johanně. Pokynula mi a já tašku otevřela. Byly v ní tmavě hnědé dlouhé šaty afrického střihu, překrásně vyšívané. Látka byla velice zvláštní, lehounká, ale tuhá, trochu připomínající kůži. Prý z Kamerunu.

Rozpačitě jsem se zeptala, čím jsem si takovou pozornost od ženy, která mě vidí poprvé v životě, zasloužila. Prý se od rodiny dozvěděla, že jsme v Čechách na Johannu hodní a máme ji rádi, tak mi chtěla tímto vyjádřit vděk. Paní Mbaitoudji je velice zajímavá dáma. Je to učitelka v důchodu, vystudovaná v Moskvě. Dodnes mluví plynně rusky, což je po těch letech a v situaci, kdy s nikým rusky nekomunikuje, opravdu pozoruhodné. Celý večer si mě prohlížela vážnýma očima, vyprávěla o ruské zimě, o svém životě v Moskvě, o svém manželovi, Gabonci, se kterým se seznámila na studiích právě v Rusku a který již zemřel. Bylo to neuvěřitelné, sedět na terase rodinného domu v Gabonu, být tam vlastně doma a mluvit...rusky! (Je však pravda, že moje ruština byla spíš pro zasmání).

Byl to pěkný večer! Na závěr pronesl papá André řeč o našich rodinách, o tom, co se dělo v Čechách a tom, co jsme všechno viděli a kde jsme zatím byli. Načež, zase nevím, co mě to napadlo, poněvadž v Gabonu mluví muži, jsem povstala a pronesla jménem českého lidu zdravici lidu gabonskému, pěkně jsem poděkovala za Johannu a za všechny zážitky a setkání v jejich krásné zemi. O odpadcích jsem se z pochopitelných důvodů nezmínila.  

Ke svému velikému údivu jsem sklidila potlesk. Uklonila jsem se a musela jsem se smát, protože André hned všem vyčinil, že jemu nezatleskal nikdo. Na terase jsme zůstali ještě dlouho do noci, i když po kanapkách se už dávno zaprášilo. Byl to krásný večer plný přátelství a dobré mysli. Valentine mě pak odvezla do mého bungalovu a André za mnou ještě volal, že stejně nechápe, proč jemu taky nezatleskali.

Druhý den jsem si musela pospíšit, měli jsme v plánu jet na oběd ostrov La Case . Prý je tam krásně, ale nikdo z rodiny tam zatím ještě nebyl. Dojeli jsme do přístavu, nasedli do člunu a celí natěšení vyrazili. Po slabé půlhodince jsme byli na místě. Tedy v ráji. Ostrov nebyl velký, ale nádherný. Překrásné palmy, píseček jemňounký, pískající, moře čisté, průhledné až na dno v každé hloubce. Míjíme pěkný, slibně vypadající bar a nedočkavě pospícháme kolem zvýšené terasy ke stolkům u moře. Na terase sedí početná společnost, někteří se nenuceně opírají o zábradlí. Něco mi nehraje, jasně, všichni jsou bílí! Zatím jsem tolik bílých pohromadě v Gabonu neviděla

Procházíme pod terasou a všichni slušně pozdravíme, bonjour řekne dokonce i malý Péťa. Žádná odpověď. Zaraženě zvedám hlavu. Nad námi stojí čtyři Francouzky v plážových šatech, shlížejí dolů, pozorují nás... a nic. Žádná odpověď, pouze studené pohledy. Všechno se ve mně sevře. Papá a maman se po sobě rozpačitě dívají , Nadja něco upřeně pozoruje v písku a rodinka je zaměstnaná svými ratolestmi.

Obsazujeme veliký stůl hned u moře, blízko baru. Jdu objednat pití. Všude kolem posedávají mladí běloši. Obsluha, mladí běloši. Nabízejí mi koktejly, zbytečně příkře je odmítám. Koktejly nepiju, dala bych si víno. Mladý Francouz mi s neznatelným úsměvem nabízí lahev Saint Emilion. No to víš že jo, v poledne Saint Emilion! Kontruju Andrém, tady je náš specialista na vína. Barman zachovává klid a nakonec vybereme.    

 Mladé, krásné Gabonky nám přinesou jídlo, jenže se dává do deště. Stěhujeme se se vším všudy na krytou terasu. Zasedneme za velikým prázdným stolem a pokračujeme v hodech. Hned vedle nás končí svůj oběd francouzská společnost. Pozorují nás s nepokrytou nevraživostí a vůbec se nenamáhají uklidit tašky a batohy, rozházené po celé terase i vedle našich židlí.

Snažíme se udržovat nenucenou konverzaci a celkem se nám daří ty nezdvořáky ignorovat. Jídlo je skvělé, gabonské, obří krevety, ryby, rýže, zelenina, saláty, výborné víno a ovoce. Děti jsou roztomilé, smějeme se. Společnost vedle pomalu opouští terasu. Jedna mladá dáma sbírá slaměné plážové tašky z naší blízkosti a v krátkých šatičkách se zcela nenuceně pro jednu sehne tak, že na nás vyšpulí celou špičatou zadnici v červených, hodně vykrojených plavkách. Je to tak urážlivé a trapné, že papá Andrému málem vypadla vidlička z ruky. V Gabonu se totiž málokdy vidí ženy oblečené vyzývavě, velké výstřihy, kraťounké sukně, zkrátka to, na co jsme zvyklí v Evropě.

Madam se hrabe v taškách a rozhodně nepospíchá. Opájím se představou, že pomalu vstávám od stolu a s rozmyslem ji razantním kopancem  posílám ze schodů dolů. leč neučiním tak, jednak jsem slušně vychovaná a jednak si myslím, že by rodina toto mé chování těžce nesla.

Najednou mě napadlo něco lepšího. Pomalu sunu ruku po stole ke svému mobilu. Já tě zvěčním a vystavím, ty necudo jedna arogantní. Nadja první zpozoruje můj úmysl a povzbuzuje mě úsměvem. Jenže ta káča mě naneštěstí zahlédla, protože pochopitelně postranním pohledem sledovala, co my na tu její výstavku.

Rychle se zvedla, uhladila neexistující sukni a svižně seběhla ze schodů. Bez pozdravu, samozřejmě.

Nemluvíme o tom, ale ta potupa na nás leží jako stín. S takovým projevem rasismu v přímém přenosu jsem se ještě nesetkala. Francouzská společnost nám po celou dobu dávala najevo nadřazenost a údiv, co na "jejich " ostrově vlastně Afričani dělají. Gabonci se tady uplatňují pouze ve službách, zdá se. A ó, pardon, ještě jedna překrásná Gabonka tam byla coby manželka jednoho neobvykle otylého Frantíka. Asi sexy mozek...

Nám se nálada zlepšila, až když zmizel poslední příslušník tohoto velkého národa. Pak k mému údivu za námi přišel onen mladý muž od baru. Jak jsem se dozvěděla, byl to majitel restaurace a zároveň spolužák naší Johanny. A vyklubal se z něj velmi sympatický a příjemný společník. A zatímco jsme již uvolněně klábosili, vynořila se najednou z kuchyně moc hezká mladá Gabonka. Přitulila se k panu majiteli a on ji představil jako svoji manželku. A aby byla idyla dokonalá, za chvíli přiběhl jejich malý mulat.

Tak nakonec sám život napravil zdánlivě nenapravitelné a my jsme navzdory všem nesnázím a trapnostem odjížděli v dobrém rozmaru a spokojeni.     

Gabon 9