Gabon 6 - Hedvábná stezka v pralese

Už dřív jsem četla o čínské přítomnosti v Africe a teď jsem se o ní přesvědčila na vlastní kůži. Tak nevím, ale má vlastní zkušenost mě poučila o tom, že nic není zadarmo a že si moji milí Gabonci tak trochu zahrávají s ohněm. 

Nazítří brzy ráno klušu s batůžkem do domu. Naštěstí dneska ještě nepršelo, tak nemusím přímo přes smeťák. V domě je čilý ruch, všude zavazadla, vnuk Samuel se trochu šťouchal se svým bratrem a teď brečí, Péťa dřepí u Křemílka s Vochomůrkou, ženské někde haraší vzadu v domě, papá André suše konstatuje, že zase máme zpoždění a já seberu řvoucího Sama a jdeme se nasnídat k ubrblané Florance, pomocnici v domácnosti, poněvadž jsem usoudila, že jistota je jistota.

Po více než hodinovém zpoždění jsme nakonec vyrazili. Dostala jsem čestné místo vedle Andrého v jeho bílém SUV a za mnou se uvelebila rodinka. V druhém autě, k mému překvapení zvolily na tuto cestu nikoli džíp, ale starou dacii, seděly Naďa s maman Valentine.

Projeli jsme centrem, potom následovaly čtvrtě plné rozestavěných domů, ale dnes opuštěných, nikde nikdo, náhle se před námi vynoří obrovitá futuristická stavba - fotbalový stadion. Je nádherný, ale uprostřed liduprázdného prostoru, nijak neošetřovaného, působí trochu divně. Je úplně prázdný a i kolem je pusto. Pokračujeme okrajovými čtvrtěmi, kde se už podél silnice na smetištích pasou malé kozy, míjíme několik kontrolních stanovišť a pak se před námi rozevře širá krajina plná zelené masy - slavný gabonský prales.

S mizejícími domky a chatrčemi periferie ovšem mizí i zbytky asfaltky a my kodrcáme víc a víc po staré známé hliněné cestě. No, už by mi to i chybělo. Na palubě vládne dobrá nálada, André pouští africké zpěváky a já si můžu oči vyočit, protože naše cesta se už úplně zařízla do pralesa. Je to fantastický pohled. Obrovité palmy, kvetoucí keře, změť rostlin u nás důvěrně známých pod pojmem pokojové, zde však mnohonásobně větší, ozdobné listy, nesčetně odstínů zelené, květy bílé, rudé, oranžové a fialové, a to všechno v divoké neprostupné změti."Dá se v pralese vůbec chodit?" ptám se Andrého s matnou vzpomínkou na naše spořádané a přehledné lesy.

"Dá, ale musíš mít holiny," odpoví mi, "a pořádnou mačetu," doplním ho.

"Tak to samo sebou", usměje se a dál bedlivě sleduje cestu. Andrému je sedmdesát, ale ještě dnes je to velice pohledný muž střední štíhlé postavy. Je vždy pečlivě oholen, krásně oblečen v kalhotách pod kolena a volné haleně z tradiční krásně zdobené látky. Čisťounký a voňavý. Africké kudrny krátce zastřižené, pravidelné rysy, veliké oči, plná ústa. Papá André je fešák.

A trpělivý fešák. Zrovna se mi snaží vysvětlit, proč se musíme trmácet po téhle příšerné cestě, která je zábavná tak pět kilometrů, ale pak každý normální smrtelník začne cítit celé tělo, když vedle nás jak Fénix z popela se objevila nádherná, široká asfaltka.        

"Je zavřená, není ještě hotová, Číňani to tu staví až do Omboué."

Tak to je bezva! Budeme se hodiny trmácet v tomhle újezdu vedle cesty snů!

Téma Číňanů mi však vrtá hlavou. "Těch je tady hodně",  povídá  André,  "staví tady silnice i budovy, ten fotbalový stadión postavili taky oni.  A všimni si, všude jsou po nich stopy." Ukazuje na ohořelé pahýly stromů podél nové cesty.

"A taky tady neuvidíš žádná zvířata, oni je loví."

"A to je povolené?" ptám se naivně.

"Není," pousměje se André. Asi kde není žalobce, není soudce.

Po třech hodinách jízdy mám dost toho věčného poskakování a házení ze strany na stranu, neuvěřitelně trpěliví kluci už také začínají protestovat, takže všichni s povděkem kvitují, když André zastaví a vyhlásí přestávku. Navíc budeme jíst! Po chvíli najdeme u cesty docela velké místo bez vegetace a zastavíme. Papá André roztáhne skládací stolek, holky jídlo a dvě lahve vína, skoro jako u nás! Navíc André zacouval doprostřed veliké louže, za což si vysloužil kritiku Valentine, takže vzplála menší manželská sváda, no přesně jako u nás! Jenom vegetace a křik ptáků jsou o dost jiné a taky odpověď: "Klidně!" na můj dotaz ohledně výskytu gabonská zmije. Gabonskou zmiji člověk totiž prý potká jenom jednou, a pak už nastane jen klid, totiž ten věčný.

Vše má svůj konec, i toto pěkné zastavení.  Nasoukáme se zpátky do aut, kluci trochu pofňukávají a ani nám se moc nechce. Nejsme ani v polovině cesty! Sto kilometrů za bratru sedm hodin děsné jízdy! Ve druhé části nás čeká příjemné překvapení, Číňani nás chvílemi pouští na tu novou krásnou cestu, která vede hned vedle té naší příšerné. Bohužel je to vždycky jen takové krátké namlsání a pak zas musíme zpátky na náš tankodrom. Čím víc se přibližujeme k Omboué, tím častěji vidíme velikou stavební techniku a občas i džípy s čínskou posádkou. A někdy čínské inženýry, jak cosi vysvětlují gabonským dělníkům. Všichni jsou oblečeni do firemních pracovních overalů a přileb.

Musím uznat, že celá tato pekelná jízda mi umožnila být svědkem vzniku fantastického díla. Zatímco se všichni kodrcáme (ano, jsou tu i jiná auta, nejen ta naše) úvozem, míjíme vznikající širokou, pohodlnou komunikaci. Povede překrásnou divočinou, nekonečným pralesem a savanou, mokřady plnými tajemných mangrovníků a překlene široširou řeku velkolepým mostem na obrovitých pylonech. Svými rozměry vzbuzují úctu, když míjíme jejich paty po starém mostu - rámusáku, kde jednotlivá prkna odskakují tak, že to nahání hrůzu. Tedy klobouk dolů, jednou bych sem do Omboué z Port Gentil jela znovu, ale už po téhle nádherné magistrále.

Najednou po jedné straně prales ustoupí a v zatáčce se vynoří zvláštní tábor. Pravidelné uličky nízkých podlouhlých budov vytvářejí celé město. Je za vysokým drátěným plotem a mohutná brána je zavřená. Po obou stranách jsou strážní budky. Působí to jako fata morgana, vůbec to sem nepasuje. Jsou to ubikace čínských dělníků, respektive čínských vězňů, kteří sem byli převezeni na práci. Pár osob jsme zahlédli na prostranství před areálem. Všichni jsou téměř holohlaví a v jakémsi vojenském mundúru, ale pohybují se volně. Kam by tady taky utíkali, že?

 Při pohledu na tento malý koncentráček uprostřed pralesa mě napadla docela kacířská otázka: Jakpak by to asi dopadlo u nás, kdyby se naplnily vize o čínských investicích? Jestlipak by čínští soudruzi porušili své pravidlo a nakonec by zaměstnali našince, anebo by pokračovali ve své tradici a potřebné pracovní síly by byly opět dováženy z Číny, a třeba i ti vězni? A kdepak by se jim postavili ubikace? Možná by Hrad obětoval část svých nádherných zahrad? Anebo třeba v Průhonicích?

Jedeme dál. Z pralesa se najednou vynoří řeka a doprovodí nás až do města. Vytváří nesmírně půvabná zákoutí. Někdy na břehu zahlédneme i osamělou chatrč, venku běhají děti a na šňůrách se suší prádlo, na otevřeném ohništi se kouří z hrnce. Pak zas dlouho jen prales a sem tam probleskuje nádherná řeka. Co tady ti lidé dělají, jak tu a hlavně z čeho žijí? Byla jsem poučena, že za chajdou mají určitě maniokové políčko, pár banánovníků a něco slepic. Olejovou palmu třeba. Ryby z řeky. Možná prodávají dřevo. Vyžijí.

Omboué je prý už docela blízko. Vzhledem ke kvalitě cesty je pojem blízko dosti relativní. Jsme všichni utrmácení a vyklepaní do sytosti, když tu se náhle za mírným kopečkem ocitneme na křižovatce. Vpravo sice hliněná, ale pečlivě uválcovaná cesta, přímo před námi skvostná asfaltka a napravo důvěrně známý tankodrom. Jako v pohádkách, taky bez označení. Tak teď babo anebo kouzelný dědo raď. Tohle teda čínští soudruzi moc nedomysleli. Po krátké poradě a obhlídce terénu volíme uválcovanou hliněnku. Je to jednoduché, na asfaltku si netroufáme a úvozu už máme plné zuby.  Zvolili jsme však špatně.

Hlaďoučkou jízdu jsme si užili pouze chvíli, najednou se v dálce před našimi nevěřícími zraky objevil obrovský válec a šinul si to rovnou na nás. Důvěřivě jsme pokračovali, přece někam uhne, ale neuhnul. A nejspíše tam v kabině vejral do mobilu, poněvadž kdyby papá nezačal zběsile troubit, stali bychom se zřejmě všichni navždy součástí nové silnice. Chlápek vylezl z kabiny a nerudně nás poučil, že jsme neměli opouštět tankodrom. Co teď? Couvat. Naďa jedoucí s maman Valentine za námi se do toho odhodlaně pustila. Nebylo to vůbec jednoduché a já byla ráda, že ten řidičák nemám sebou. Zleva byl totiž asi půl metru hluboký a čtyřicet centimetrů široký betonový kanál, ničím nezakrytý. Zprava nezpevněná krajnice, končící minimálně dvoumetrovým náspem, pod ním savana.

Chudák Naďa s poměrně čerstvým řidičákem se tak snažila nezapadnout do zrádného kanálu, až sjela do sypkého náspu. Čím víc se snažila autem vyjet, tím víc se auto zadním kolem bořilo do hlíny. Co teď? Všichni jsme vylezli z aut. I řidič válce. K našemu překvapení nám vynadal, že ho zdržujeme od práce, zacouval si a na příhodném místě sjel do savany, objel nás a zmizel.

"To je teda blbec," pomyslela jsem si, klidně nás tu nechá i s těmi dětmi a nepomůže nám. Za chvíli se však zdálo, že záchrana je na blízku. Na asfaltku hned vedle nás totiž přijel džíp se čtyřmi Číňany. Aha, někdo je přivolal, aby nám pomohli. Vystoupili z auta a začali obhlížet situaci. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že my jsme jim všichni úplně ukradení, že jenom cosi kontrolují na nové silnici. Nevěnovali nám ani pohled, i když jsme byli jen pár metrů od nich. Volali jsme na ně, ale nevzrušeně civěli dál na něco na té své vymazlené dálnici. Zkoušeli jsme to anglicky, francouzsky, nic. Nakonec nepomohly ani české hodně šťavnaté nadávky, milí Číňané nastoupili do svého lesklého džípu a odfrčeli.

Nevypadalo to dobře. Kluci už byli unavení, byly tak čtyři odpoledne a navíc došla voda. Samozřejmě, slunce ještě pálilo o sto šest a nikde kouska stínu.  Musím však poznamenat, že nikdo nepropadal panice, snažili jsme se pomalu autem vyjet, ale násep povoloval a hrozilo, že auto se převrátí. André se pokoušel projet kolem Nadi, aby ji vytáhl zezadu, ale nebylo dost místa, musel se vrátit. Zkusili jsme dacii táhnout lanem, uspěli jsme až na potřetí, přičemž jsme to nebohé auto zbavili všech zbytečností, jež nedržely dostatečně pevně. Za hodinu a půl se nám pomocí lana a jednoho otrhance, který se najednou odněkud vynořil, podařilo auto vytáhnout a vytlačit na cestu. Pak jsme museli couvat a vrátit se pokorně na hrbolodrom a skutečně, za další hodinku jsme byli ve městě.

Náš hotel byl nízká budova s hezkou terasou s jídelními stoly. Dali nám naše pokoje, i když jsme dorazili upocení a obalení červenou hlínou. Po nezbytné očistě své i Péťově (na cestách mi je přidělován jako spolubydlící) jsme vyrazili ven. Přímo proti nám zátoka! Na koupání už vůbec nemyslíme, sešli jsme se všichni na molu, kam nám přinesli vychlazené pivo ve velkých lahvích, no neznám větší rozkoš, než po takovém dni skončit s orosenou sklenicí v ruce, a vůbec to nemusí být plzeň!  

Gabon 6