Gabon 4 + 5, Pláž a oslava a oslava

Já to tu vážně miluju, v životě jsem nebyla na tak nádherné pláži a hlavně, skoro prázdné! Jeden by řekl,  je to ráj na zemi. Zatím to tak vypadá, přes den tahle krása a večer oslava s naší rodinou v restauraci přímo u moře.

Hned nazítří dopoledne nám papá André nabídl, že se pojdeme vykoupat. Nyní je tady období dešťů, ale je k nám milostivé, zatím se strhla jenom jedna bouřka i s blesky i hromy, občas zaprší i docela vydatně a prudce, ale pak se to zase uklidní a dokonce vyjde slunce. Většinou je sice dost zataženo, ale je pořád hodně teplo a vlhko.

Pláž Sogara není daleko, autem jsme tam za chvilku. Jdeme přes přístaviště, kde má André uloženou loď. A náhle se před námi rozevře pohled asi do ráje. Nádherná pláž s jemným bílým pískem. Vůbec nevadí, že dnes je pondělí a restaurace v nízkém domečku hned vedle stolků, židliček a lehátek je zavřená. Je tu božsky! A hlavně, moji milí čeští spoluobčané, hlavně tady kromě nás a dvou Francouzek se čtyřmi dětmi NENÍ NIKDO!

Papá André se pohodlně uloží na lehátku a nechá nás, bělouše, řičící radostí naskákat do vody. Ani Johanna to zas tak neprožívá, ale my dva se synem a kluci jsme jak stádo nevycválaných, tak teď nevím, které zvíře takhle blbne ve vodě jako my, ale asi žádné, poněvadž zvířata jsou rozumná. Co vám mám povídat, je tu nádherně, a to snad omlouvá naše krajně nedospělé chování.  André nás shovívavě pozoruje ze svého stanoviště, pak se pohodlně uloží na svém lehátku a my můžem řádit! Pod nohama běloučký písek a všude kolem nás čisto čistá voda, i v hloubce se dá pozorovat dno. Ne, rybičky tu nejsou, uklidňuji staršího vnuka, kterému říkáme, s prominutím, Poseroutka, je poloviční Gabonec, ale každý gabonský kluk by se mu vysmál. A v tu ránu vedle nás vyskočí ryba jako hrom, kluk zavřískne a drapne se mě jak klíště. Najednou se kolem nás objeví hejno malinkých rybiček, míhají se, rychle mění směr, jsou jich tisíce v té čisté vodě, je to žůžo labůžo, jak by řekla jedna kamarádka mojí dcery.

Pak se jdeme projít dál po pláži. Písek zpívá, jak nás poučila Johana, vydává pod nohama zvláštní pískavý zvuk. Všude lítají větší či menší ještěrky, míhají se krabi. Jsou velice rychlí, nemůžeme je chytit, upřímně řečeno, ani si to nepřeju a Poseroutka už vůbec ne. Moře je přenádherné, a nikde nikdo! Není zas tak horko, ale večer jsme červení pěkně. Tedy bílá část rodiny. Mesticové zhnědli ještě trochu víc a černí jsou pořád černí. Taky nejsou tak pitomí jako my a slunci se zbytečně nevystavují.

Odpoledne se vyšňoříme a jedeme do restaurace na cap Lopez. Papá André dnes slaví narozeniny. Je to docela daleko. Vyjíždíme z města, míjíme porůznu sbité chatrče, ale pak je už jen pobřeží a kousek od nás se vlní nekonečný oceán. Noc tady padá rychle, než dojdeme na místo, stihneme ještě zahlédnout hezky upravené pláže s nízkými domky na kůlech, prý bary a restaurace.

"To jsou pláže pronajaté zahraničními společnostmi, hlavně petrolejářskými", říká papá André. Hm, to mají tedy pěkné.

"Jenže koupat se tu nedá," pokračuje André. "Jsou tu spodní proudy. Jeden můj kolega, Francouz, sem vzal ženu a děti a najednou jejich malý syn zmizel. Už ho nikdy nenašli."

Pane bože, a vypadá to tady jako malý ráj na zemi. Jedeme dál a moc nemluvíme, ze zamyšlení nás vytrhne až policejní hlídka. Před vjezdem do městečka se najednou objeví oranžové dopravní kužely, navedou nás k jakémusi stanovišti, kde pod provizorním přístřeškem postávají nějací mladíci. Ani snad nemají uniformy, je to jakási místní garda. Zkontrolují nám pasy a my můžeme pokračovat dál po celkem děsné silnici, spíše úvozu, plným děr a louží.

Dojedeme na něco, co by se dalo s trochou fantazie nazvat náměstím. Rozlehlý kostel, kolem v uctivé vzdálenosti pár jednoduchých domků a hned naproti kýžená restaurace. Moc toho nevidím, pouliční osvětlení není, sporé světlo z restaurace osvětluje pouze vchod. Znovu se rozševelí déšť, ale nám už to nevadí, už jsme v bezpečí pod bambusovou střechou na terase. Jsme uvítáni majitelem, přítelem Andrého, ale pak už nás má v rukách servírka, mladá, krásná, urostlá dáma, se zářivě rusou divokou (napletenou) hřívou kolem plného obličeje. Má červenou blůzu odhalující ramena a přiléhavé černé legíny. Je na ni nádherný pohled, ale poměrně brzy mě přepadá nutkání vstát a zatřást s ní, aby se, prokristapána, už konečně probrala. A tohle mě bude pronásledovat po celý můj pobyt v Gabonu. Servírky jsou většinou opravdu moc pěkné, ale jakoby bez života a zájmu. Malinko mi to poměrně nedávnou dobu u nás...

Nakonec se nám podařilo i přes její okatý nezájem objednat, a bylo to vynikající! Obří krevety, gambasi, zrovna vylovené z oceánu, šumícího hned za restaurací. Ryby, připravené na grilu. Pečené banány. I když mají nasládlou chuť, je to téměř povinná příloha ke každému jídlu a chutnají výborně. A rýže, samozřejmě, ta nechybí nikdy. Na můj dotaz, proč Gabonci ke všemu připravují zrovna rýži, kterou ani nepěstují (i když by mohli, přírodní podmínky na to mají), jsem dostala odpověď velice jednoduchou - protože je levná! Ani tady nechyběla obligatorní mistička s ďábelsky pálivými papričkami, která koluje a každý si nabere, kolik chce. Trest za moji nenasytnost (už mi stačilo vytrávit)  přišel vzápětí v podobě nesnesitelně pálících útrob. Je to pro nás trochu zvláštní, Gabonci kupodivu ani moc nesolí, ani nepepří a ani nepoužívají jiná výrazná koření, ale papričky nesmějí chybět nikdy!

Zpíváme Happy birthday a Joyause anniversaire, popíjíme víno a cpeme se vynikajícími rybami. Pořád prší, ale je hodně teplo. Konečně přichází poslední chod - moučník. Vždy je to vynikající ovoce, čerstvě utržené - většinou skvělé ananasy,  jaké jsem nikdy v životě nejedla, slaďoučké melouny a papáje, ty jsou však vnímány skoro jako plevel. Manga, buď gabonská, jsou trochu tužší, anebo kamerunská, ta jsou neskutečně lahodná. Rozmazlení Gabonci mi berou z rukou podle mého mínění vynikající kousky a dávají mi jiné, ještě lepší. Asi už puknu, ale nic neodmítnu.

Na zpáteční cestě jedu v autě s Naďou a Valentine. Její nízká Dacie poskakuje po hrbolaté cestě plné hlubokých louží. Navíc se Naďa poctivě snaží vyhýbat velkému množství krabů, kteří se asi taky vracejí z nějakého mejdanu zpátky k moři. Přes veškerou snahu někteří pod koly zůstali, je mi jich moc líto, ale při tom množství se prostě vyhnout všem nedalo. Posloucháme africkou hudbu, temnou, divokou, smutnou i jásavou a mně je krásně. Je fajn být člen veliké rodiny, všichni se mají rádi, zajímají se o sebe navzájem, starají se o sebe, zalévá mě příjemný všeobjímající pocit veliké lásky a spokojenosti, myslím na manžela a na mladšího syna a dceru a na tátu, kteří tu s námi nejsou, chybějí mi, ale už si představuji, jak jim všechno budu vyprávět.         

Příští den slavím narozeniny zase já. Tak jsme se v těch dvou vzdálených rodinách legračně sešli. André s Valentine vybrali čínskou restauraci. Procházíme velikou terasou s bazénem, kolem jsou stolky, lidé jedí venku. Až na jeden pár to jsou samí běloši. K mé lítosti zacházíme dovnitř, ale respektuji výběr rodiny. Je to jako s mořem, pro nás je pobyt venku za teplého počasí, (a ještě k tomu v říjnu!) něco fantastického, místní se raději schovávají, tepla mají dost.

Interiér je příjemný, André objednává víno, francouzské, je znalec a ke mně přichází číšník. Je velice milý a ptá se, jakou hudbu bych při oslavě svých narozenin chtěla poslouchat. No to je teda otázka! Úplně mě vyvedl z konceptu! A vsadím se, že byste neuhádli, koho jsem vybrala! Já totiž taky ne! Já totiž vybrala Karla Kryla! A dodnes nevím proč.

Zase si připíjíme skvostným francouzským vínem, jíme ve skvělé čínské restauraci v Port Gentil a k tomu nám zpívá Karel Kryl! (pevně doufám, že se nejedná o zneuctění národního symbolu). Ať žije globalizace! A ať tenhle dokonalej rodinnej mejdan trvá věčně!

Nádherný večer, opravdu! Bujaré přípitky, dojemné proslovy, velmi silný pocit sounáležitosti, příslušnosti k velkému klanu! Ano, tak to je, příslušnost ke klanu! No však už brzy budu mít možnost se přesvědčit, že veliká rodina v Gabonu není jen tak a ne vždy se jedná o večeři v bezva stylové restauraci anebo o pobyt na prosluněné pláži. Ostatně jako všude na světě, že?     

Port Gentil

Port Gentil je velice rušné město. Pro nás byly samozřejmě nejpřitažlivější přístav, pláže a moře, ovšem pravý život kolotá v centru. Přímo naproti domu Andrého a Valentine přes rušnou ulici stál malý přístřešek s několika stolky. Vždycky o polední pauze se z nedaleké základní školy a lycea vyhrnulo ohromné množství školáků a šlo si tam koupit krabičku s čerstvě připraveným jídlem. Nezbytná rýže, upečené banány s rybou nebo kuřetem, často zabalené v banánových listech. Na mladé lidi byl velice krásný pohled. V Gabonu žáci a studenti povinně nosí školní stejnokroje, navíc tam mají roztomilý zvyk, že odpovídají barvě, jakou je natřená škola. Takže "naši" studenti byli oblečeni v modrých kalhotách či sukních a bílých košilích a halenkách. Celý školní komplex byl taktéž modrobílý, včetně plotů.

Port Gentil je poměrně rozlehlé, žádné výškové budovy tam nejsou, ty jsem ostatně neviděla v Gabonu nikde. Na hlavních třídách a ulicích jsou asfaltky, více méně slušné, ale vedlejší komunikace jsou poněkud problematické.  Červená gabonská půda je zřejmě nesmírně úrodná, ale když prší, ulice bez asfaltu se rázem změní v bažinatou lagunu, z níž pouze občas vyčnívají ostrůvky pevniny. Gabonci jsou velice mrštní při překonávání těchto cest, zejména jsem obdivovala ženy oblečené v tradičních dlouhých šatech, vůbec jsem nepochopila, jak mohou být celý den čisté a upravené.

Co mě taky hodně zarazilo, je dosti svérázný přístup obyvatel k odpadu. Během pobytu jsem nebydlela v domě u rodičů, protože ten není nafukovací, ale zařídili mi nádherný bungalov v hotelovém komplexu hned vedle v ulici. Byl to takový malý ráj. Hned za branou jsem se ocitla v hezky udržované zahradě s několika bungalovy a la africká chýše. Uvnitř "chýše" však byl komfortně zařízený pokoj, dokonce s malou kuchyňkou a krásnou koupelnou. Všechno velice jednoduché, vkusné a elegantní. Každé ráno a každou noc jsem procházela kolem domku s recepcí a hlídačů, kteří posedávali na židličkách venku a otvírali a zavírali vrata.      

Ale sotva jsem opustila komplex, ocitla jsem se v poněkud syrovější realitě, poněvadž mě čekalo asi pět set metrů treku. Musím se však pochválit, protože jsem si poměrně záhy osvojila místní způsob chůze, totiž krok skok, navíc mi ostatní spoluchodci s jakousi mlčenlivou samozřejmostí ukazovali nejlepší trať. Malinko horší to bylo na křižovatce, kde jsem zabočovala na hlavní. Byl tam totiž velký kontejner, který doslova přetékal odpadky, ty byly navíc rozesety všude kolem. V horku a vlhku to příšerně páchlo, takže jsem se tohle nadělení snažila obcházet co možná nejdál. Ne vždy to bylo možné, když bylo kolem hodně vody, musela jsem zatnout zuby a snažit se nevidět, neslyšet, necítit a prostě to překlusat.

Pak už stačilo na hlavní přeskočit na rozbitém chodníku velikou větev z palmy, minout jednu obrovskou pracovní botu, pár vrat a byla jsem doma. Dneska máme báječný program. Po bohaté snídani jsme se vypravili do města k Gibrilovi. Gibril je krejčí a rodina mi u něj objednala šaty. Je to takový národní zvyk, obdarovávat příbuzné a přátele oděvy.

Nasedli jsme do velikého starého džípu  maman Valentine, Johanna, já a oba kluci. V Gabonu neexistují žádná omezení pro ženy řidičky, možná i proto, že většinová populace je křesťanská. Obdivovala jsem bravurnost, s jakou se Valentine  proplétala místy značně chaotickým provozem. Stopky na křižovatkách jsou jen pro ozdobu, respektuje je málokdo. Směrovky možná ani nepatří k základní výbavě vozidel. Ale úplně nejhorší řidiči jsou taxikáři, je jich po všech gabonských městech plno a jezdí s nimi i studenti, dokonce i školáci. Velice bych pochybovala, že vůbec kdy absolvovali byť jednu jedinou lekci řízení. Ale na naši maman si tedy nepřišli. Myslela snad i za ně. Po téhle první větší jízdě po Port Gentil jsem měla křeče v krčních svalech, jak jsem pořád schovávala hlavu mezi ramena.

Konečně jsme dorazili k Gibrilovi. Dostala jsem striktní příkaz nemluvit, nic nekomentovat a vlastně dělat, že tam vůbec nejsem. Jak mě už dříve poučil papá André, jít nakupovat s bělochem je krajně nevýhodné, ceny hned letí nahoru závratnou rychlostí. Valentine se podařilo zaparkovat na rušné ulici a my vešly do malého krámku. V kamrlíku se tísnily tři stolky se šicími stroji, na kterých se činili tři krejčí, muži. Gibril, urostlý krasavec na mě kouknul z výšky a mlčky rozprostřel moje šaty na haldu látek.

Klobouk dolů, musela jsem uznat, že byly moc pěkné, látky vybírala moje snacha Johanna. Měla jsem trochu strach, jeden kostým jsem už při příležitosti svatby našich mladých dostala, dokonce v našich národních barvách, ale bohužel nenositelného střihu. Oblékla jsem si šaty v provizorní kabince a musela jsem ven, kde je Gibril za zvědavé pozornosti všech zákazníků na mně upravoval. Normálně bych se ošívala, ale najednou mi to vůbec nevadilo.

Zatímco jsem, zpocená, ze sebe těžce stahovala sešpendlené šaty, v krámku se odehrál lítý boj o cenu. Gibril nadhodil výchozí sumu, načež ho Valentine stručně požádala, aby se vzpamatoval. Následoval rozvláčný výklad o ceně látek a o všech pracích, které byly k výrobě šatů nutné. Valentine navrhla svoji částku a tentokrát se začal křižovat Gibril, jmenovitě zmínil všechny členy své rodiny a zaměstnance, které musí živit. Valentine  kontrovala tím, že přeci jedna jeho dcera už je vdaná a synové se živí sami.

Dohady pokračovaly ještě hodnou chvíli, já jsem před krámem hlídala Poseroutku, který pevně svíral svůj balón a za živého boha si nechtěl hrát s dětmi, které se kolem něj nakupily. Valentine opustila krámek se spokojeným úsměvem a mohli jsme pokračovat. Jenom způsob, jakým se naše řidička prosmykla zpět do provozu, mi zpětně zarazil hlavu hluboko mezi ramena. Děkovala jsem bohu, že jsem řidičák zapomněla doma, tady bych zřejmě skončila velice záhy.

Po pouze pár dramatických situacích jsme zastavili na širokém prostranství před pěkně upraveným parkem.  Byl oplocený, nicméně široká otevřená vrata zvala dál na cestičku vedoucí ke krásnému, velikému kostelu. Byl to kostel maman Valentine, docela daleko od jejich domu, ale ona tam brzy ráno každý den jezdí na mši. Procházeli jsme se rozlehlým parkem a mezi nádherně kvetoucími keři se nenuceně popelily slepice. Valentine najednou vykřikla a vrhla se k procházející ženě. Nastalo objímání a výskání. Sestra, ale jestli pokrevní anebo spřízněná nějakým jiným tajemným předivem, do jehož logiky se mi do konce pobytu nepodařilo tak úplně proniknout, dodnes nevím. Ale ani jsme se nestačili představit, paní nás urychleně opustila, pod jakýmsi dřevěným přístřeškem právě začínala bohoslužba.

Ještě jsme se krátce pozdravili s knězem, dokonce mi po krátkém zaváhání dovolil, abych si ho vyfotila, Valentine mu vysvětlila, že tu za rok bude africká svatba našich mladých, protože ta česká sice byla na hradě (Karlštejně), ale nikoliv v kostele, káravý pohled naším směrem, jsem už bezkrká z té jízdy, už nemám kam couvat, tak se jen trochu přikrčím.

Vracíme se podvečerem domů. Provoz mě už tak nebere, prostě to tak je a Valentine to určitě zvládne. Po večeři plánujeme  zítřek. Odjíždíme na čtyřdenní výlet do města Omboué. V okolí je vůbec nejstarší křesťanský kostel s církevní školou v Gabonu a kousek dál na ostrově stanice, kde se starají o gorily, nalezené v pralese, a snaží se je vrátit zpět do přírody.

Valentine ještě jednou nastartuje svůj stařičký džíp a odveze mě do mého bungalovu.. Zapínám klimatizaci, rychle balím pár věcí a jdu spát. Až v posteli mě napadne, že jsme vlastně dneska vůbec nebyli na pláži. Nevadí, zítra,  Ombouyé je v zátoce a je to jen sto kilometrů od Port Gentil. 

Hotel