Gabon 2. Příjezd do Port Gentil

Strašně se těším na rodinu a zároveň si vůbec neumím představit, kam vlastně jedu a jak to tam bude vypadat. Opravdu jsou tak rádi, že přijedu? Kupodivu nemám žádné obavy, jen jsem moc zvědavá a pořád musím někde čekat! 

Ráno posnídáme s Anacletem, naložíme kufry a jedeme do přístavu. Je to široké prostranství obklopené nízkými budovami, poněkud odrbanými, a chaos. V areálu je totiž zároveň docela velký rybí trh, takže se tu motají prodejci a nakupující, cestující a chlápci, kteří nám rychlostí blesku zabaví kufry a omotají je folií.

"To ani není potřeba," vrčí můj syn, ale já nevím, raději je to necháme udělat, přece jen budeme na lodi, kdoví, jak to tady funguje. Po zabalení a odevzdání kufrů se loučíme s Anacletem a následujeme paní v uniformě do prvního patra budovy přímo u mola, kde budeme čekat na naši loď. V holé místnosti je pár sedadel, ale hlavně klimatizace.  Papá André nám koupil první třídu, přiznám se, že jsem to dost ocenila, jednak bylo děsné vedro a vlhko a jednak ty ryby, ač čerstvé, docela páchly! Ostatní cestující seděli pod improvizovaným přístřeškem přímo proti molu.

Čekali jsme asi hodinu a půl a pak jsme dostali pokyn k nalodění. Na lodním můstku další kontrola pasů, ale už jsme mohli nastoupit. Loď byla celkem velká, místa jsme měli v prvním patře s krásným výhledem. A i když jsme už měli zpoždění, čekali jsme ještě další hodinu a mně nastaly krušné chvíle. Ač upoutaná u mola, loď sebou pořádně házela. Poměrně blízko přístavu totiž projížděly tankery i docela velké lodě, které nám posílaly hotové vlnobití (tedy vlnobití to asi bylo jenom pro mě, zkušený mořeplavec by se mi zřejmě vysmál), nicméně já suchozemec jsem začala pociťovat příznaky mořské nemoci. Studený pot mi stékal po zádech, sucho v ústech a žaludek naruby. Seděla jsem strnule na svém sedadle a čím dál intenzivněji jsem uvažovala o pokud možno co nejdůstojnějším odchodu směr toaleta, když tu najednou kolem nás hřmotně přešla posádka. V duchu jsem se omluvila Gaboncům, už jsem je kvůli jejich nedochvilnosti málem proklela, tohle byli tři holandští fešáci. Ještě se chvíli procházeli s cigárem po palubě, ale pak k nim zřejmě dorazily mé němé úpěnlivé prosby i výhrůžky, pod námi to zachrochtalo a konečně jsme vyrazili!

Cesta trvala přibližně tři hodiny. Trochu špatně mi bylo pořád, takže jakmile to bylo možné, vyšla jsem ven na zadní palubu. A hned jsem se zase vrátila, strašně tam foukalo, záď byla malinká, zábradlí na můj vkus příliš nízké a loď doslova letěla. Navíc jsem hned u vchodu málem zakopla o pána, který se tam venku pohodlně natáhl a zřejmě si i schrupnul. Takže jsem zmeškala aspoň tři velryby. Snad příště.

Loď se ještě pohybovala, ale my jsme už přes okna viděli naši rodinu na molu, papá Andrého, maman Valentine, snachu Johannu a oba vnuky a Naďu, sestru Johanny, zkrátka celou rodinnou delegaci. Jakmile nás spatřily, Valentine a holky začaly zpívat a pohupovat se do rytmu. Chtěla jsem se za nimi rozběhnout, ale ouha, u dveří vedoucích na můstek mě energicky zastavil nějaký pán a dožadoval se zase našich pasů, tak mi trochu zkazil přivítání. Nicméně za pár vteřin jsme seběhli dolů a musím říct, že jsme pro všechny ostatní předvedli náramný rodinný taneček plný objímání, výskání a ječení. Lidé procházející kolem se usmívali a někteří si nás i fotili. Byla jsem opravdu šťastná, že po dvou letech zase vidím papá Andrého, otce snachy Johanny a její maminku, svoji drahou přítelkyni Valentine.

Vyzvedli jsme kufry, nějaký mladík je hodil na kolečko a za mírný obolus je odvezl k autům. Nasedli jsme a jeli domů. Dům Andrého a Valentine je na rohu celkem rušné ulice. Kolem něj je oranžová zeď, což dost usnadňuje orientaci. Papá André zrovna otevřel lahev šampaňského, když tu najednou se ozvala rána jak z děla a vzápětí ji doplnily výkřiky lidí. Nechali jsme skleničky skleničkami a vyběhli ven na ulici. Nějaké auto stálo daleko od vozovky v zóně pro pěší, lidé se sbíhali ze všech stran, hned za autem se motal mladý chlapec s rukama sepjatýma za týlem a naříkal. Auto z neznámých důvodů vybočilo z trasy, narazilo do chodce, ten spadl do potoka protékajícího hned vedle. Za chvíli přijela sanitka, pána odvezla.

Vrátili jsme se do domu a za chvíli ve všeobecném veselí na nehodu zapomněli. Plánovali jsme program a bylo nám skvěle. Pořád jsme mluvili jeden přes druhého a nemohli si vynachválit, že jsme se tak krásně sešli, že jsem konečně v Gabonu. Papá mi velice obřadně poděkoval, že jsem vážila tu dalekou cestu, abych je přijela navštívit. A to jsem měla trochu strach, že jim tam třeba budu překážet!

Ještě ten večer jsme šli do restaurace, nejstaršího bistra v Gabonu vůbec.  Jmenuje se Café Wharf (kavárna u Kotviště) a vlastní ho madame Fritoli, Francouzka, která následovala svého muže za prací do Gabonu. Do země se oba zamilovali a už tu žijí přes pětačtyřicet let. Jsou oba v důchodovém věku, ale pořád vedou svoji restauraci. Ta byla založena Francouzi už roku 1891 a Gabonci do ní zpočátku nesměli.  Madame je celý večer usazena za svým malým stolečkem hned u vchodu z terasy a sleduje provoz. Musím konstatovat, že se všechny servírky pohybovaly daleko rychleji a s větším zájmem, než ona mladá slečna v hotelu v Liberville. Když jsem se jí ptala, jestli jí nechybí Francie, odvětila lhostejně, že vůbec, její život je v Gabonu a jejím bistru a do Francie jezdí jen jednou za tři, čtyři roky.   

Jídlo bylo vynikající. Banány plantains (původní název aloco), které se musí napřed buď uvařit, nejlépe v páře, anebo upéct, rýže, maniok, ryby ve sladkokyselé omáčce se zeleninou, folong, což jsou listy hodně připomínající špenát a jak jsem později zjistila, je to amarant, králík v cibulové omáčce, pečená křepelka a pak tam ještě byly kousky vepřového a jehněčího, ale to už jsem neochutnala, poněvadž mi hrozilo celkové selhání organismu následkem přežrání. Veškeré pokrmy byly totiž ve velkých nerezových nádobách na pultě a hosté se chodili obsluhovat sami, takže ano, přiznávám, neodolala jsem a překročila hodně mezí, asi všechny.

Gabonská kuchyně je velice jemná, sůl a koření se tam používá daleko míň než v naší. Její hlavní předností jsou čerstvé suroviny, ovoce, zelenina a hlavně ryby a mořské plody. Na stole však nikdy nechybí malá mistička s papričkami, které je radno konzumovat velmi, velmi opatrně, protože pálí jako čert. Jejich příprava není jednoduchá, ale zatím se mi nepodařilo toto tajemství z Gabonců vydolovat. Začnou se vždycky culit a neřeknou nic! Papričky jsou v jakémsi nálevu s mně neznámým kořením, chutná to skvěle, ale musí se na to s rozmyslem, jinak to jedlíkovi sežehne chuťové pohárky a veškeré zažívací trasy natotata.

Večer jsme se pěkně rozloučili a šli spát. Krásný den, říkala jsem si. Hodně zážitků a radosti, kluci se se mnou vítali, jako bychom se neviděli měsíce, to mě hodně potěšilo. Bylo to všechno strašně milé a dojemné.

Naštěstí jsme se dozvěděli až později, že ten sražený muž byl už po smrti v momentě nárazu a navzdory brzkému příjezdu ambulance mu už nebylo pomoci. Tak to prostě někdy je, někdo prožívá krásné okamžiky a hned vedle se uděje tragédie.     

Z Liberville do Port Gentil