Hezky jsem se tu zabydlela a najednou je deset dní pryč a já zase balím. Čeká nás cesta zpět do Liberville, ale pak pokračujeme do hor do Oyemu za rodinou. A prý uvidíme i Pygmeje.
Náš pobyt v Port Gentil se chýlí ke konci. Zítra odjíždíme do Liberville, hlavního města. Tam jenom přespíme a druhý den budeme pokračovat do Oyemu, poměrně velkého města na náhorní plošině zvané jednoduše Le Plateau. Pomalu skládám věci na jednu hromádku a je mi trochu smutno. Za deset dní se v Port Gentil cítím jak ryba ve vodě a přiznám se, bydlení v pohodlném bungalovu je naprosto dokonalé. Rodina je asi to nejlepší, na co jsem se kdy v životě vzmohla, avšak když večer zabouchnu dveře svého kutloušku, jdu do své komfortní koupelny a za šumění sprchy mi v uších pomalu doznívá štěbetání kluků a též už nemusím myslet ve francouzštině, cítím, jak s červeným prachem odplouvá únava i napětí. Pak si otevřu knížku s českým slovem a jen tak mimochodem myslím na zítřek, kampak pojedeme a co tam asi uvidíme. Snad se sem ještě někdy vrátím.
Dnes musíme jít s Nadjou koupit lístky na loď do Liberville a pak ještě letenky z Liberville do Oyemu. Začínáme v místních aerolinkách a je to k zbláznění. Madame úřednice je tak komisní a protivná, že mě musí Nadja krotit, abych na ní nevylítla. Chová se jak komtesa Hortenzie a po dlouhém hledání v jakémsi tlustém šanonu nám suše oznámí, že letenky jsou beznadějně vyprodané. Nač toto kino s tlustou knihou mi není zcela jasné, poněvadž jiná agenda něž tento let tady prostě neexistuje.
"No tak pojedeme autobusem, a co!" Mávnu furiantsky rukou. Přece se z káči nezblázníme. "Nic jiného nám ani nezbývá, " smutně odpovídá Nadja. Její zasmušilost mě trochu zarazí, ale pak celou patálii hodím za hlavu. Později si na tento moment párkrát vzpomenu...
Poněkud otráveny pokračujeme do přístavu. Komisní paní za okénkem se marně snaží vypočítat, co máme zaplatit. Zkoušíme jí pomoci, ale nějak se nemůžeme dohodnout. Nakonec nám s úsměvem pomůže pán ve frontě za námi. Je to všude stejné. Máme lístky na loď, odjezd před pátou ráno. Děsný čas, ale je nutné respektovat přírodu, je odliv.
Večer maman Valentine podává typické gabonské jídlo. Celý den vařila ve velikém hrnci plody olejové palmy. Jsou to ořechy mnohem menší než kokosové. Po uvaření se z hrnce vyjmou, roztlučou a mandle se usuší. Dělá se z nich i mouka anebo se konzumují jen tak. Zbylá šťáva se přecedí a použije se jako omáčka buď k rybě nebo masu. Chci být trochu užitečná, popadnu tedy veliké síto plné kokosových vláken a chci je vynést do odpadu na dvůr. U dveří kuchyně mě zarazí hospodyně Florence a vytrhne mi síto z ruky. Něco mumlá, vytahuje všechna vlákna a pečlivě je vyrovnává na kuchyňskou linku. Moc pěkně to nevypadá, ale jak mi Valentine vysvětlí, usušená vlákna se používají na podpal ohnišť. Plody olejové palmy se spotřebují sakumprásk celé.
Brzy po chutné večeři - olejová omáčka s kousky kuřete - se rozloučím a pospíchám balit do bungalovu. Po třetí hodině ranní pro mě přijede André a odveze nás do přístavu na loď. V Port Gentil zůstane sám, do Oyemu se mu nechce.Trochu jsem se bála, že zaspím, ale po hutné palmové omáčce mi bylo tak zle, že na spánek nebylo ani pomyšlení. Potácela jsem se mezi kufry a snažila jsem se nic nezapomenout, do Port Gentil se vrátím až za rok.
Ve tři ráno byla ještě hluboká tma, ale všichni již byli připraveni, takže tentokrát jsme se do přístavu dostali s předstihem. Navzdory časné hodině tam bylo pěkně rušno. Nosiči a baliči zavazadel pobíhali mezi přijíždějícími taxíky, pokřikovali a sháněli zákazníky. I tady se úporně smlouvalo o cenu. Obdivovala jsem energii zejména Valentine, která nepovolila ani o centim. Já jsem byla téměř v mrákotách, jednak mi takhle časné ranní hodiny nevyhovují všeobecně a jednak můj žaludek pořád ještě trucoval kvůli té nešťastné olejové omáčce.
Asi čtyřhodinovou cestu jsem absolvovala v milosrdném polovědomí. Moře bylo klidné, nakonec jsme spali všichni. V Liberville vládl zrovna takový chaos jako v Port Gentil, ale i tady jsme vyzvedli naše zavazadla bez problémů. Na parkovišti nás čekali bratři Johanny, Stefan a Gaetan a odvezli nás do domu, který André zdědil po svém otci.
Dům je poměrně velký a už dlouho v něm nikdo nebydlí. Všichni jsme se shromáždili v salonu, kde byly na komodě vystaveny padesát let staré fotografie rodiny. Strýčkové, tetičky, bratranci, sestřenice. Mladé dámy v bílých krajkových šatech, pánové v košilích se stojáčky a vestách. Připadala jsem si jako v nějakém starém filmu z amerického jihu. V salonu proti sobě stály dvě řady starodávných hnědých kožených pohovek. Bylo tam poměrně temno, světlo pronikalo ze dvora pouze okýnkem ve dveřích. Na druhém konci salonu vlevo vedly schody do jakési zimní zahrady se zaskleným průčelím. Napravo byl vchod do malé jídelny a za ní byla poměrně velká kuchyň. Rodina však rozhodla, že v domě zůstane pouze Valentine a Nadja a nám zaplatil Stefan noc v luxusním hotelu. Bylo mi to trochu žinantní, ale Gabonci se takhle v rodinách obdarovávají.
Hotel L´Etoile D´Or (Zlatá hvězda) byl skutečně moc pěkný. Ubytovali jsme se a vyrazili ven. Johanna odjela s bratry shánět mikrobus pro naši zítřejší jízdu do Oyemu a my se synem a kluky vyrazili na pláž. Táhne se kilometry z jednoho konce města na druhý. Je veliká a drsná.. Na břehu jsou vyplavené kusy dřeva a těla mrtvých živočichů. Písek je rozrytý divokými vlnami. Moře není tak průzračné a nevinné jako v Port Gentil, docela nám ten první den nahánělo strach a vůbec jsme se do kalné, zvířené vody neodvážili. Pochodovali jsme pískem, kochali jsme se pohledem na zmítající se vodní masu a snažili se nevnímat hory odpadků na druhé straně. Pláž tam končila nádhernými zahradami obehnanými ploty a zdmi. Mezi vysokými korunami palem vykukovaly střechy haciend. Většinou to byly rozlehlé stavby, někdy docela bizarních tvarů s různými verandami a terasami. Zahrady kolem nich připomínaly spíš nějaké parky francouzského typu. Malý soukromý ráj. Až na ty fujtajblové hromady hned za hranicemi pozemků.
Dalo by se asi pochodovat ještě dlouho, ale v písku je to trochu únavné a slunce žhnulo hodně silně, takže stolečky a židličky, které se náhle vynořily za obrovským ležícím kmenem, přišly velice vhod. Hned jsme se usadili a vzápětí přišla velice milá paní servírka a přinesla nám chladné limonády a bílé víno. Restaurace přímo na pláži patřila hotelu Tropicana a bylo tam nádherně! Za stolky se vcházelo do otevřeného baru pod palmami, vlevo byla ulička malých domečků. V každém byl pokoj s čistými bílými stěnami, bytelnou velkou dřevěnou postelí, jednoduchým nábytkem z masívu a otevřenou pěknou koupelnou. Začala jsem kout pikle. Po návratu z Oyemu bychom se mohli ubytovat tady, bydlet přímo na pláži! Sen každého Středoevropana! Alespoň těch, co znám já.
Do hotelu jsme se vrátili se soumrakem. Samuel už usnul synovi v náručí a Péťa sotva pletl nožičkami. V hale jsme našli spokojenou Johannu, která se pochlubila, že se jí s bratry podařilo vyjednat báječnou cenu za mikrobus i s řidičem, který nás zítra odveze do Oyemu.Tak jsme se spokojeni a plni dojmů rozloučili, já sebrala svého parťáka Péťu a šli jsme do hajan.
Že se smlouvání ne vždy vyplácí a nízká cena nemusí být zrovna výhra, se přesvědčíme už za pár hodin.
