Gabon 1

Po třech nedělích jsem zase doma. Připadá mi spíš, že se vracím po letech. Že přicházím z jiného světa. Je tu milo, útulno a čisto, mám tu své nejbližší, celý svůj život. Jenže já jsem se tam nakazila infekcí jménem Afrika...

Ač jsem si to velice nepřála, letadlo z Prahy do Istanbulu odletělo včas, tudíž jsme pohodlně stihli spoj Istanbul Kinshasa a nemohli jsme v Istanbulu využít laskavého pohostinství tureckých aerolinek a zůstat na noc. Jako moje snacha, která je v Gabonu už čtrnáct dní a kvůli nějaké patálii s dveřmi letadla zmeškala spoj a přenocovala v hotelu. Jenže s sebou měla, chudák, dva malé raubíře, navíc jako gabonská občanka potřebuje do Turecka vízum, takže využila pouze pobytu v hotelu. To my bychom to tam roztočili jinak, jenže všechno klaplo, bohužel, jak po másle. Že se však jednou do Istanbulu vrátím, je jisté. Letadlo při přistání krouží nad městem a zátokou Marmarského moře a nabízí naprosto úchvatný pohled na moře, hory na obzoru a samotnou metropoli.

Nakonec jsem však vůbec nelitovala, poněvadž ve frontě na boarding do Kinshasy jsme potkali, světe div se! milou českou paní! Navzájem jsme se nemohli vynadivit, kolik že Čechů to do Gabonu jede. Ovšem my jsme proti ní naprostí cestovatelští břídilové, paní Hamplová tam jezdí pravidelně, v hlavním městě Liberville totiž pracuje na jedné klinice umělého oplodnění! To jsem tedy byla velice překvapená, neměla jsem pocit, že by zrovna Afrika trpěla neplodností, a prý ano a dost. Pohledná rusovláska nás pozvala na prohlídku kliniky, to se těším, doufám, že to stihneme, vrátit se zpátky do Liberville, poněvadž nazítří hned ráno pojedeme lodí za rodinou do Port Gentil.

Během čekání na letadlo jsem si uvědomila, jak se osazenstvo změnilo. Mnoho Afričanů, většina oblečena v krásných pestrobarevných oděvech, ženy s nejrůznějšími pokrývkami hlavy. Nejroztodivnější účesy, copánky, hladké culíky, šmrnc krátké sestřihy. Člověk ani netuší, co jsou vlastní vlasy a co náplet. Pár Turků a my.

Letíme do Kinshasy. Z Istanbulu je to sedm a půl hodiny. Dá se to přežít celkem dobře, servis je dobrý, jídlo skvělé turecké, letuška vysoká, krásná, štíhlá Turkyně, s výraznými rysy, stevard pohledný kluk, navíc všichni velice milí. Nad Súdánem se rozplynuly mraky, právě včas, abychom ještě zahlédli velkolepý pohled na Saharu, jenom kratičce, ale vynahradil nám to dechberoucí západ slunce nad Středoafrickou republikou. Pak tma, dlouho nic a najednou se objevila světýlka , přibývala, přibývala a pak se rozevřel neskutečný výhled na dvě metropole, Kinshasu, hlavní město Demokratické republiky Kongo a Brazzaville, hlavní město Konžské  republiky. Obě města odděluje široká temná černá propast, není to propast, je to řeka Kongo, ale to není vidět. Svrchu vypadá jako veliká jizva, která rozděluje dvě části jedné země, ale to už je jiný africký příběh.

Přistání v Kinshase je dost zdlouhavé, pilot dlouho krouží nad městem, jež se pomalu přibližuje a mně něco nehraje. Když člověk přistává nad nějakým evropským nebo americkým městem, vidí po chvíli jasnou a pevnou strukturu, silnice, ulice, osvětlené kvádry výškových budov, celé čtvrti. Tady, čím více letadlo klesalo, se zdálo, že světel ubývá. Napřed jsem měla pocit našlehané pěny ozdobené světýlky, nemělo to pevnou strukturu, pak mi to připomnělo ozdobené vánoční stromy u nás ve městech, měla jsem pocit, že se na ně dívám svrchu. Nesmysl, nebyly to stromy, byly to domy. A čím víc se letadlo blížilo k zemi, tím bylo vidět míň světel, naopak, černé plochy se rozšiřovaly víc a víc.

Poprvé za celou cestu jsem pochopila, že jedeme jinam, že to tady pravděpodobně nebudu znát. Po přistání nás opustila více než polovina pasažérů a po chvílí se letadlo zaplnilo Konžany. Barevné šaty, haleny a kalhoty, nejrozmanitějších vzorů, fantastické účesy. V řadě za uličkou se usadila rodinka, maminka, tatínek, asi desetiletý vyjevený kluk a jeho asi šestnáctiletý bratr se uvelebil hned vedle nás. Turecké aerolinky nemají podle páté svobody možnost brát pasažéry z Kinshasy do Liberville, takže tam jsme vystupovali pouze my, zbylí z Istanbulu. Letadlo pak pokračovalo zpátky do Istanbulu s Konžany a Gabonci. Evidentně, mezi Afrikou a Tureckem vládne čilý cestovní ruch.

Mladík vedle nás byl typický klackovitý teenager v roztrhaných džínech a kožené bundě.  Plácnul sebou na sedadlo, že se letadlo zatřáslo. Jak jsme později zjistili, byl to jeho první let a rovnou do Ameriky. Tak to si kluk užije, pomyslela jsem si, a letuška též, napadlo mě, když se celkem nenuceně sám začal obsluhovat z jejího vozíku, poněvadž se mu zdálo, že obsluha je pomalá. Krasavici vylétlo husté černočerné obočí až k vyčesanému drdolu, ale ovládla se a mrazivým tónem se zeptala, co si mladý muž přeje. Ten chuděra cosi zamumlal a zatáhl se jak kapesní kudlička. Nakonec se z něj vyklubal příjemný hoch, velice zvídavý, který nemohl pochopit, odkud to vlastně jsme. Trochu mě zarazil, že mi okamžitě začal říkat maman, ale syn mi vysvětlil, že to je spíše uctivé oslovení žen jistého věku v této části Afriky (hezky to vyjádřil můj chlapec, že už jsem dospěla do stádia, no zkrátka maman). Takže jsem ani moc nepřeháněla, když jsem se označila jako maman půlky Gabonu, nakonec, je jich jen milion a půl...

Asi dvouhodinová cesta proběhla bez problémů, docela jsme se s klukem nasmáli. A pak jsme tam najednou byli! Tedy doslova najednou, poněvadž Turek s námi praštil tak, že mnozí z nás vyjekli hrůzou, já asi nejvíc. Po jedenácti hodinách v letadle jsme se konečně zvedli, sebrali baťohy, hezky se rozloučili s letuškou, stevardem i tím pirátem pilotským (neodpustila jsem si to a zahrozila mu pěstí, z čehož si ten pacholek evidentně nic nedělal) a stanuli ve dveřích.

Jako by nás měkce obalila horká mokrá deka. Těžký vzduch naplněný zvláštní neznámou vůní nám naplnil nosy. Odér zeminy, soli, moře, ryb, exotického koření snad.

"Tak jsme tady, tuhle vůni znám, jsme doma!" zajásal syn.

Snad, uvidíme. 

Scházíme po schůdkách, pokračujeme do haly. Trochu mi to tady připomíná Smíchovské nádraží. Všichni míří k průchodu pasové kontroly, jen my dva musíme stranou, ke speciální přepážce, vyzvednou víza. Jde to celkem rychle, žádali jsme o ně přes internet, naše data úředník už má. Sedí za přepážkou a je trochu komisní. Chvíli něco studuje, pak komunikuje s kolegou, jako bychom tam nebyli a najednou mi dá nějaký povel. Nerozumím mu, protože místní francouzský akcent je přece jen trochu jiný než ten evropský. Navíc tedy rozhodně nejsem technický typ, takže když zavelí znovu, a ukáže na nějaké kolečko na té své vitríně, nic nechápu a z rozpaků se ho dotknu. Tak to milého celníka úplně vyvede z rovnováhy, vyskočí a zašermuje mi rukama před očima.

"Mamííí, nééé, to je foťák, chce tě vyfotit!"

No jo, tak to měl říct hned, poslušně se rovnám a snažím se nasadit pokud možno co nejinteligentnější pohled, co umím. Cvakne to, úředník zase usazen něco vytáhne, zašustí to, nalepí vízum s mojí fotkou (příšernou, jako vždycky ostatně) do pasu a můžem vyrazit.    

Vcházíme do haly, kolem celnice, tedy madame celnice. Je vysoká, nasoukaná do uniformy a naprosto nekompromisně ukáže na nás. Trochu ve mně hrkne. A cáfra, mám tam kromě svých věcí taky dost dárků. Jak je to tady se clem, vážně netuším. Začnu se devótně usmívat a vůbec tvářit jako mílius.

"Pasy!" Jo, tak žádný laškování. Já mám svůj pas hned po ruce, ale můj pan synátor ho ne a ne najít. Paní evidentně ztrácí trpělivost. Navíc se synek začíná tvářit zpupně a odpovídá mi podrážděně, a to člověk zrovna nemusí rozumět, že "se snad nezblázní" a hned ví, že něco není, jak má být.

Nakonec ten pas vytahuje z kapsy a ne baťohu, mamlas jeden, celnice ho dlouho prohlíží (no jasně, teď si nás vychutná) a položí mi otázku, cože to mám v tom velkém kufru.

"Oblečení, boty, budem hodně cestovat, abychom hodně poznali, máme tu rodinu, víte..." blekotám snaživě, "a pár malinkejch dárečků," špitnu nezřetelně. Pokyne a uff, můžeme jít.

V hale se ani nestačíme rozhlédnout a už nás v náručí drtí strýček (tonton) Anaclet. Naloží nás do auta a veze do hotelu. Je tma, ale za širokým bulvárem cítíme moře. Co moře, Atlantický oceán! Před vchodem do hotelu stojí dost nešikovně taxi. Anaclet troubí, taxikář přichází k okýnku, čekám konflikt. Tonton mu důrazně vysvětluje, že potřebujeme vyložit kufry. Pán pokývne a mlčky odchází ke svému autu, čapne ho za okýnko a odvleče stranou. Je mi to trochu trapné, těch pár kroků jsem udělat klidně mohla.

Sdrkotáme po schůdkách dolů, pak další stupně a jsme v recepci. Za ní stojí mladá slečna, opravdu nádherná. Dokonalá postava, účes z dlouhých spletených copánků umně zatočených do drdolu, krásná tvář. Leč vážná jak smrt si nás přísně prohlíží a pak prohlásí, ne, tady žádná madame ani monsier Palecka (čti Paleka) objednávku nemají.

Anaclet vylítne jak čertík z krabičky. Představa, že by nás musel přivlíknout domů ke své v pořadí třetí manželce, je pro něj zřejmě dosti děsná. A pro mě taky, musím přiznat. Je příšerné horko a možná stoprocentní vlhkost vzduchu. Cítím, jak mi čůrky potu stékají po zádech a po obličeji. Musím vypadat děsně. Snažím se jen nějak sušit okolí očí, obočí nestíhá zadržet ten vodopád, deroucí se z vlasů. Krásná protiva nezúčastněně zírá do žurnálu a pak nás najde, jaká úleva, a vydá klíče od pokojů.

Vcházíme do jakéhosi atria, z poloviny zakrytého stříškou, z poloviny  pod širým nebem. Je to hotelová restaurace a ač poněkud ošuntělá je moc pěkná, Všude kolem květináče s exotickými květinami. My však musíme vyvléknout všechna zavazadla po točitém schodišti na pavlač, kde jsou pokoje. Ještěže je Anaclet silák, jinak bych tam asi vypustila duši a nechala záda. Nejraději bych vlítla do sprchy, ale slušnost je slušnost, zveme tontona do baru na recepci na pivo. Kráska se přišourá neskutečně pomalu a bez zájmu odpovídá na dotazy ohledně piva. Ne, gabonské nemáme, no tak nám nějaké přineste teda. Znuděně odchází, nejraději bych jí přerazila, ale Anaclet jí zřejmě vůbec nevnímá, tak spolknu zlost a poslouchám jeho výklad ohledně zítřka. Ráno po snídani nás vyzvedne a odveze do přístavu na loď do Port Gentil, nezaspat, prosím.

Pivo je zde, vše je odpuštěno, ani nevím, jaká je to značka, lahodný a hlavně chladivý nápoj mi stéká do krku. Musím pomalu, nejraději bych jich do sebe nalila asi pět. Horko, únava po celém dni asi způsobily, že mi alkohol rychle vnikl do hlavy. Zmocňuje se mě malátná spokojenost s bytím na této planetě. Dokonce poprosím tu protivnou nandu, jestli bych si ji mohla vyfotit. Konečně se usměje a zapózuje mi, bohužel proti světlu, tak z ní moc vidět nebude.

V pokoji zapadnu do jednoduché koupelny, mýdlo není, nevadí, euforie přetrvává, umyju se v dezinfekci. Dobrou noc!

Gabon1