Máme tu zase veliký problém. Paní ministryně zatrhla nezdravé bufetové mlsání ve školách a tím se vystavila kritice ze všech stran. I obdivu. I pozornosti médií. Jenže nám tady něco uniká.
Vážená paní ministryně školství!
I když už mám děti velké a tudíž žijících nezávisle na dobrých maminčiných radách, se zájmem sleduji Vaše snahy o nápravu stravovacích návyků našich dětí a mládeže. Srdnatě jste se ujala nelehkého úkolu vymýtit z bufetů našich škol vše nezdravé, tj. slazené nápoje, nejrůznější tyčinky, oplatky, sušenky, bonbony a co já vím co všechno.
S tím nelze než souhlasit. Konzumace těchto pochutin, poněvadž jídlo to není, rozhodně nemůže nahradit plnohodnotnou stravu. Nicméně, přimět děti milovat opravdu zdravé jídlo je velice, velice obtížné. Mluvím z vlastní zkušenosti.
Když jsem se vdávala, neměla jsem o vaření a správné výživě ani potuchy a ani mě to, upřímně řečeno, nezajímalo. Teprve v manželství a po příchodu dětí jsem se rozhodla, že budeme všichni žít zdravě. Vrhla jsem se na tehdy dostupnou literaturu a objevila jsem americký bestseller „Fit for life“. Připadalo mi, že jsem objevila recept na život. K nesmírné žalosti našich chlapců jsem téměř nevařila maso, ovšem ovoce, zelenina, luštěniny, celozrnné výrobky, quinoa, proso, jáhly byly na denním pořádku. Zato cukr, čokolády, tyčinky a všechno to, co ostatní děti polykaly ve velkém, se u nás najít nedaly.
V zájmu vynikajícího zdraví jsem naše kluky nutila do všech zdravých jídel, která jsem jen mohla vymyslet. Výsledek byl, že doma se nad jídlem dosti často ušklíbali a odmítali ho, ovšem když je pozval některý z jejich kamarádů, nemohly si je maminky vynachválit, jak krásně papají. Talíře vymetli několikrát, přidávali si dokonce i čaj. No bodejť, byl slazený!
S postupem času jsem pochopila, že musím slevit ze svých nesmlouvavých postojů, a všem se ulevilo. (Musím říct, že i mně). O dobré a zdravé jídlo jsem se však zajímat nepřestala. Nejsem odborník, jenom studuji laikovi dostupnou literaturu, a musím konstatovat, že jsem stále víc a víc zmatená. Stálice jako celozrnné potraviny, luštěniny, ovoce a zeleninu nikdo nezpochybňuje. Ale co takové maso, jíst či nejíst? Mléčné výrobky, ano či ne? Brambory? Máslo? Je skutečně cukr tak strašně škodlivý, i v malém množství? A co teprve ztužené rostlinné tuky? Těstoviny a chleba, pouze celozrnné? Ale Italové a Francouzi přece konzumují většinou své bagety a těstoviny z bílé pšeničné mouky a nejsou to zrovna národy trpící nadváhou.
Takže jaká je situace ve školních bufetech dnes? Sortiment je vyměněný, ovšem jsou spíš jak vymetené. Nehledě k tomu si nemyslím, že někdo, kdo si jde pro čokoládovou tyčinku, vezme zavděk jablkem. Zejména když ve všech obchodech kolem jsou všechny ty dobrůtky volně dostupné.
Zdá se mi, že Vaše chvályhodná snaha, paní ministryně, vyznívá poněkud do prázdna. Restrikce jsou příliš přísné (nevím, co je zas tak hrozného na obložené housce?) a osamocené.Pokud nebudou spolupracovat rodiny, jeden nákup v bufetu zdraví nespasí.
Já bych si dovolila přijít s jiným návrhem. Netvrdím, že by se měla celá situace jednoduše nechat vyznít do ztracena, jistého působení na stravování školní mládeže by se ministerstvo vzdávat asi nemělo. Ovšem co se takhle spíše soustředit na někoho, kdo je sám a bezbranný, kdo je plně odkázaný na péči státu ve všech směrech? U koho se rozhodně nejedná o nahodilý nákup v bufetu, ale o veškeré stravování. Kdo nepřijde večer domů, kde ho milující rodiče chytnou za flígr a donutí sníst tu dobrou zdravou polívčičku, která mu tak nechutná?
Mluvím o dětech z dětských domovů. Patří pod gesci Vašeho ministerstva, vážená paní. Víte o tom, jaká je částka vyhrazena státem na denní stravu jednoho chovance? 78 korun českých! Slovy sedmdesát osm korun!
Vážená paní ministryně, z vlastní zkušenosti dneska už vím, že základ zdravého stravování jsou kvalitní suroviny. A ty prostě něco stojí, je to tak a s tím se nedá nic dělat.
Takže já bych tedy viděla jádro pudla nikoli v občasném mlsání, ale v tom, že těmhle dětem se například nevaří z másla, ale z nějaké ramy, o jejichž účincích na lidské tepny ví už kdekdo. Že se všechno kupuje a shání za ty nejnižší ceny a tudíž, logicky, v té nejnižší kvalitě. Že tyhle děti mají mít pět jídel za sedmdesát osm korun denně!
Vím, nejsou vidět, není je slyšet, jejich problémy zajímají minimum lidí. Nemají žádný voličský potenciál. Ale právě proto byste se o ně měla postarat Vy a Vaši odborníci. Teda aspoň myslím.
