Je to vážně k vzteku, jako by ta Slávie neměla dost starostí sama se sebou, teď ještě ten "čínský" malér. A věrnému příznivci zkoušeného klubu zbydou oči jen pro pláč.
Narodila jsem se v Evropě, což je štěstí, v Československé socialistické republice, to jsem si tedy mohla tenkrát vybrat lépe, v Praze, skvělé, své mamince a tatínkovi, výborně. Čeleď česká, fajn, podčeleď slávistická, značně problematické.
Prostě jsem do tohoto klubového zařazení spadla tak nějak samozřejmě, nikdo se mě neptal, ale nikdy by mě ani nenapadlo fandit nikomu jinému. Taky jak bych mohla, když jsem od útlého dětství slýchala od svého jinak naprosto mírumilovného otce, sledujícího fotbalový zápas: "Vstaň, ty simulante jeden, nic se ti nestalo! Do nich, kluci! Zuzanko, pamatuj si, nejhorší fanoušci jsou sparťanští! Vládní protekční klub za všech režimů, hanba fuj!"
Jen tak mezi námi, fandit zrovna té proklínané Spartě by bylo mnohem pohodlnější, než po všech těch debaklech a porážkách stát věrně při těžce zkoušené, proletářské Slávii. Ale jak jsem řekla, tudy cesta pro naši rodinu nikdy nevedla.
Pokud si Slávie šlapala po štěstí sama, prosím, bylo to smutné, nicméně slávista televizní mohl pořád doufat, že se to třeba nakonec otočí. Což se někdy vážně podařilo, a to pak propuklo bujaré veselí. O to bujařejší, čím vzácnější.
Jenomže pak nastalo období podnikatelské, kdy si stále populární klub vyhlédl ministr dopravy Topolánkovy vlády pan Řebíček. Tento vynikající odborník (jen se dosud nepodařilo úplně zjistit na co vlastně) se klubu zmocnil a nastartoval tím volný pád. Nic nepomohlo ani statečné gesto vdovy slávistického borce paní Bicanové, která na protest proti poměrům v klubu nechala sundat portrét manžela ze vstupní brány.
Po období řebíčkovském nastala doba tvrdíkovská. Další skvělý manažer, tentokrát z druhého pólu politického spektra se po nezapomenutelném působení v českých aerolinkách rozhodl vrhnout do sportovní branže a zase to odnesla ta chudák holka slávistická. Pan Tvrdík to rozjel ve velkém stylu, do churavějícího klubu přizval finančníky z říše středu, a když zdeptaný fanda pevně zavřel obě oči, mohl snad i doufat, že se vše v dobré obrátí.
Avšak ouha! Nejvyššího hlavouna rozpínající se společnosti v Číně zhaftli a od té doby o něm nikdo neslyšel. A když se tři mouřeníni vydali na Východ zjistit, co se stalo, vrátili se s nepořízenou. Po poradci našeho pana prezidenta se slehla zem, a navzdory tomu, že česká delegace asi hodně prosila, ničeho se nedopídila. Milí čínští soudruzi panu prezidentovi poskytli názornou lekci o řízení společnosti, koneckonců se tomu tam chtěl tak jako tak přiučit, a na nás ostatní zase akorát zbyla celosvětová ostuda.
Takže milý tatínku, děkuji Ti za krásné dětství, za to, že mi pomáháš s vnoučaty, se psy i kočkami, že si u Tebe vždycky můžu postěžovat. Jenom ten klub jsi mohl vybrat poněkud méně problematický. Ale co, třeba se ještě dočkáme lepších časů, a to bych přála všem fandům, i těm sparťanským a nakonec i všem těm, kterým je osud Slávie fuk, ale není jim fuk osud téhle země.
