To prosím netvrdím jenom já, ale i všichni cizokrajní členové naší rodiny. Asi se mi už nepodaří pochopit, jak je možné, že Češi tak trvají na "svém" Ježíškovi a nedali si ho vzít ani dědou Mrázem, ani tlustým dědkem v červeném.
Upřímně řečeno, fenomén českých Vánoc mi zůstává i přes poměrně pokročilý věk utajen. Každý rok se automaticky se slepou poslušností zařadím do houfu ctihodných matek od rodin a začnu blbnout. Rodina mi tradičně nadává a bráni se účasti na mém předvánočním běsnění. Výhružky, že Ježíšek nepřijde do neuklizeného bytu plného kostiček lega a potrhaných knížek už roky nefungují, takže pokaždé musím vymýšlet nové a nové způsoby, jak je přinutit ke spolupráci. Vlastně se jim ani nedivím, já jako dítě i dospívající slečna jsem vánoční šůrování bytostně nesnášela. Jenže zrovna tahle tradice se mi tak zadřela pod kůži, že si každý rok tohle kolečko po skříních a oknech s vyplazeným jazykem prostě oběhnout musím.
Že se Vánoce slaví v různých zemích různě mi s plnou platností došlo až za pobytu v Ženevě a při návštěvách našich dětí v Kanadě. V Ženevě jsme bydleli ve velikém domě, kde žilo mnoho nejrůznějších národností. Hned vedle nás za poměrně tenkou zdí bydlel severokorejský diplomat se svou ženou a synem. Tak ti na Vánoce poslouchali bláboly jednoho z Kimů, ostatně jako každý jiný večer. Štěkavý projev v naprosto nesrozumitelném jazyce byl exotickým doplňkem našich koled, takže jsme to po pár týdnech přestali komentovat a spíš jsme se obávali o osud této rodiny v momentě, kdy to tam zmlklo.
Pákistánci a Indové nás sledovali s mírným pobavením, Arabové kupovali dětem stromky a dárky, aby jim to nebylo líto, Asiatům to bylo úplně jedno a Rusové mají všechno jinak a jindy. Švýcaři si kupovali svoje štoly a ve škole byly děti úplně nadšené z českého vánočního cukroví, možná víc než z videa Krtečka.
Asi každá země má své zvyklosti, ale mně ty české připadají jako jedny z nejbohatších a nejtajemnějších. A ovšem nejpracnějších. Když jsem svým švýcarským známým vyprávěla o mytí oken, pečení několikera druhů cukroví a českých zvycích, nestačily kulit oči. Nakonec mě požádaly o názornou ukázku českých vánočních zvyků. Tak jsem jim uspořádala večírek, na kterém ctihodné členky diplomatického sboru za zvukové kulisy českých koled s gustem pouštěli hořící svíčky ve skořápkách, krájely jablka, ale nejvíc je bavilo házení střevíců, to si zopakovaly i několikrát, byť všechny byly vdané. Možná tomu napomohlo silné svařené víno, dámy poněkud pozapomněly na bonton...
V Kanadě zdobí stromky už začátkem prosince. Svátek je zaměřen hodně na děti a dárky pro ně. Anglofonní koledy mají tu smůlu, že jsou univerzální, takže dneska znějí z každé přiblblé reklamy. Moje skorosnacha z Vancouveru mi vyprávěla, že je tam jeden trh, německý, zaměřený na tradiční řemesla. Stojí se na něj fronty a platí se vstupné. Když jsme jí vyprávěli o Praze rozsvícené mnoha světýlky na stromech a trzích, menších či větších, málem se rozplakala.
V Gabonu se Vánoce slaví velikou a dlouhou mší v kostele, pak děti dostanou nějaké dárky a tím to všechno končí. Není žádné specielní jídlo, ani zvyky.
A já si po všech těchto poznatcích uvědomuji, jak je to tady zvláštně krásné. Anebo krásně zvláštní. Jak přes totalitu, komerci, ruské i americké vlivy vydržel náš Ježíšek. Protože jsou to jeho narozeniny a Ježíšek je přece slaví tím, že dělá radost ostatním. Tak můžeme kupovat dárky, utrácet, přejídat se a taky si třeba na někoho vzpomenout, ale to my ne, to Ježíšek, ten přece slaví. Připomínají nám to naše překrásné vánoční koledy, purpury, úklidy, svařáky, rodina, věčná polotma a věnce a svíčky. A i pro nás, neznabohy, je ten čas tajemný a milostiplný.
Strašně se těším, až se zase u nás zase všichni sejdou, cizinecká legie ze tří kontinentů. Naše Gabonka se zase bude podivovat nad pojetím ďábla v českých pohádkách. Ne a ne pochopit, že i čert může být dobrák. Naše Kanaďanka, jejíž rodiče se kdysi připlavili do Kanady na člunu z Vietnamu, se zase už nemůže dočkat, až je všechny zavřem do koupelny a budou čekat na zvoneček. A všichni se těšíme na ten čas strávený pohromadě, bez ohledu na vyznání a barvu pleti.
A já jenom doufám, že nadávat začnu teprve až se všichni zase pěkně rozjedou domů a já budu konečně uklízet! Ale ba ne, vždycky to stojí za to!
