Bába letí do Kanady

Jsem velice rozmazlená. Praha je milé a vstřícné město. Všechno je blízko. Pražské metro je útulné. Tak proč jsme na sebe někdy tak zlí? Byli bychom vstřícnější, kdyby u nás pořád sněžilo a foukalo a všechno bylo mnohem dál?

Před odjezdem se mi do ruky dostal článek, jež jsem si s dychtivostí pročetla několikrát. Psali v něm, jak to mají prarodiče fajn, jak na ně nedoléhá ta obrovská odpovědnost a jak si ty svoje vnuky mohou pěkně a svobodně užít a dopřát si s nimi všech radovánek, na něž s dětmi nebyl čas .

Jisté pochybnosti jsem měla hned po přečtení. Jakmile totiž padlo definitivní rozhodnutí o mém odjezdu a vyprchala počáteční radost ze shledání s chlapečkem, začaly se mi zdát hrůzostrašné sny. Vezu kluka v kočáře, ale ten je napůl zavřený ve dveřích rozjíždějícího se autobusu, já držím řídítka a chci ječet, jenže to nejde, tak mlčky běžím vedle a kočár nechci pustit. Nebo naopak, já mám hlavu zavřenou v těch dveřích (jak se tohle povede, se ve snu nepraví), autobus se rozjíždí a já pořád v už klepajících se rukou svírám kočár.

Doma se mi vysmáli a všechny přítelkyně mě uklidňovaly, že realita zdaleka není tak děsná a že vše zvládnu, neboť jisté dovednosti člověk nezapomíná a já jakožto zasloužilá matka tří dětí se nemám čeho bát.

Takže moji milí doma, kamarádky a autoři článku, nemáte pravdu! Není to sice tak děsný, jako moje sny, ale dost se jim to tedy blíží. Hned první výlet s kočárem mě pěkně rozhodil!
Montrealské metro má tři linie a je pochopitelně větší než metro pražské. Je také starší. Pro mě to byla zpočátku spleť úzkých chodeb, kde se dá velice snadno zabloudit, a schodišť, bohužel dosti často nejezdících, obyčejných šlapacích.

Se snachou Johannou jsme vyrazily hned zrána do centra a pak na rutinní prohlídku malého na kliniku. Její ujištění, že je všechno relativně blízko, už dneska neberu vůbec vážně. Na pražské poměry je tady všechno strašně daleko. Takže napřed na autobus. Hustě sněží, zatím nikdo sníh neuklízí. Je to nádhera, nerozeznáte, kde je ulice a kde silnice. Je tedy dost jedno, kudy asi šestnáctikilový kočár vláčíme, auta stejně jedou krokem.

Hlavní je už jakž takž uježděná. Auta se tu řítí na můj vkus dost rychle. Čekáme na přechodu. Objeví se zelené šipky, vrháme se na přechod. Jde to těžko, brodíme se těžkým rozjetým sněhem. V polovině se šipky změní v panáčka, pod nímž bliká čas. Začal na dvaceti vteřinách a bezohledně nám ukrajuje dobu, kterou můžeme zůstat na vozovce. Pachtíme se obě, já kočár tlačím, Johanna táhne zepředu, ale jsme pomalé a komunikace široká – tři proudy z obou stran. Jsme v poslední třetině přechodu, když čas vypršel a autům naskočila zelená. Tak počkají, myslím si, vidí přece, že děláme, co můžeme.

Sice počkali, ale troubí jako blázni. Tohle bych čekala na jihu Itálie, ale tady? Zuřím, chci tomu troubovi v obrovském autě aspoň bouchnout do kapoty, ale Johanna mě táhne pryč.

Metro. První schody. Jsou úzké a strmé. To nic není, tvrdí snacha. Prostě to čapneš tady za rukojeť a já to vezmu za kolečka a snesem to. Chytnu řídítka a osmělena vyjdu vpřed. V těžkých holinách se na schod nevejdu a místo na něj dupnu na nápravu. Letíme obě. Stačím se zachytit zábradlí, Johanna to dole taky nějak zvládla, pokračujem. Dole jsem rozklepaná a upocená. Jednak námahou a nervozitou a jednak horkem. V místním metru je totiž, nevím z jakých důvodů, hrozně teplo.

Nastupujem do vlaku. Kluka musíme vybalit z fusaku a čepice, jinak by se tu upekl. Vedle stojí holčina v tričku, svetr a bundu má přehozené přes ruku. Nechci se svlíkat, jsem pořád vyjukaná z možného pádu a pak vím, že tu budem přestupovat, chci být v pohotovosti. Po zádech mi stéká čůrek potu.

Mezitím titíž Kanaďané, kteří na nás tak zběsile troubili, uvolňují ochotně kočáru místo. Dokonce nám ho pomůžou vytlačit ven. Jsem mile překvapena, ovšem jen do té doby, než se mě jeden milý pán zeptá, jestli jsem Ruska.

Vím, že tady to tak neberou a můj slovanský akcent nelze přeslechnout, ale mě tohle vždycky spolehlivě nadzvedne. Šedesátý osmý jsem zažila jako osmiletá, ale mám dost živé vzpomínky, pro mě to už navždy budou Rusáci. (I když jedni z nejstatečnějších lidí na světě je podle mě těch několik Rusů, kteří manifestovali na Rudém náměstí právě proti osmašedesátému). Jemně pána opravím, ale jemu je to jedno, pokývne s úsměvem a mizí v davu.

Jezdící schody. Zase strmé a úzké. Všechno je tu jinak obří – sporáky, lednice, auta, balení potravin, ale tady jim nějak místo nezbylo, či co.

Je to jednoduchý, praví nezdolná optimistka Johanna a vjede na shody. V ten moment se jí převáží těžká taška zavěšená na řídítkách a kočár se převrací. Zařvu leknutím, kolem probíhající Sikh zabrzdí a úslužně kočár zachytí a narovná. Pro jistotu nás hlídá až na konec schodů. Miláček.

Nahoře se se zájmem podívá na Johannu a ukáže na mě: „Ty s ní mluvíš rusky? Ty to umíš?“

Blbec je to. Sice mám přízvuk, ale snad ne tak silný! Kdysi mi dokonce Francouzi říkali, že to je sexy, mluvit s přízvukem. No, tak teď to mám, že jsem se ho nesnažila zbavit.

Jsem upocená, ztahaná a bolí mě záda. Ještě jedno poschodí, tentokrát obyčejné. S velikým povděkem přijímám pomoc snědého mladíka. Bez řečí chytne kočár a vynese ho sám, na mé díky jen mávne rukou a peláší dál.

Má milá snacha musí cosi vyřídit, tak mi navrhuje počkat někde na ulici nebo v nějaké kavárně. Chvíli se tedy procházíme, ale je zima a taky mám strašnou chuť na kafe, ne nějakou obarvenou vodu v plastovém kelímku, ale dobrou kávu podávanou v porcelánu. Po chvíli hledání objevuju restauraci, která se jmenuje „Maison de café“, což zní slibně.

Kávu měli opravdu dobrou, tady je to trochu vzácnost. Navíc je tu hrací koutek, kam se malý s nadšením vrhne. Méně nadšení ovšem projevuje těch několik pánů, usazených za svými počítači. Původně tichá kavárna rázem ožila děsným rachotem hraček, vyhazovaných z krabice. Některé při tom i mluvily a jiné zpívaly.

Snažila jsem se nevnímat otrávené pohledy mužů. Tak mají to tady, čili s dětmi se tu musí počítat. Piju kafe, ale chuť nevnímám. Můj vnuk produkuje opravdu úděsný hluk. Johanna se objevuje až v momentě, kdy už uvažuju o spěšném ústupu, veškeré mé snahy eliminovat rachot končí rachotem ještě větším, navíc doprovázeným jekem rozčileného kluka. S povděkem ji vítám, vykládá mi, jak pochodila, na vteřinu pustíme rachotila z očí a v tu ránu zakopne, rozplácne se na zem, pusou rovnou na hranu autíčka.

Řev rázem zaplnil celou místnost. Teče mu krev z nosu a pusy. Trvá nám dost dlouho, než se ho podaří uklidnit a zjistit, že škody nejsou tak vážné, jak vypadají. Jeden pán v naší blízkosti mezitím rezignovaně sklapl počítač. Uznávám, v tomhle se opravdu dělat nedá.

Jdu platit a je mi dost trapně.

„To nic“, uklidňuje mě mladá servírka za pokladnou, „hlavně, že to není nic vážného, nic si z toho nedělej.“ Místní zvyk všem tykat mi teď připadá obzvlášť milý a povzbudivý. Ale: „A odkud jsi,“ pokračuje, „ z Ruska?“

Hernajs, co s tím pořád mají? A nejhorší na tom všem je, že když hrdě oznámím, že nikoli, že jsem z Čech, pokrčí rameny, čímž zřejmě chtějí naznačit, že je to fuk, či co.

Pokračujeme dál na kliniku. Dvakrát přestup na metru (není to moc daleko), pak asi dvacet stanic autobusem. U nás už bych byla za tu dobu asi v Chebu. Stmívá se a sněží. Náš malý usnul. Rveme kočár nezameteným chodníkem k vysoké budově s prosklenou střechou. Vypadá to náramně, ale od zastávky autobusu je to zatraceně daleko.

Konečně na místě. Vevnitř je příjemné teplo. S úlevou dopadám na židli. Čekáme jen pět minut a sestra volá naše jméno. Johanna mizí s rozespalým klukem v ordinaci. Vstávám a mířím do bufetu. Vypadám asi skvěle, sněhem rozmazaná řasenka, vlasy z čepice jako roští, upocená, olepená slzami a nudlemi a na svetru upatlaná od krve a od něčeho žlutého, no prostě radost pohledět.

Objednávám kafe a vodu. Pán za pultem se na mě soustrastně podívá, načež se zeptá: „Jsi z Ruska?“

Během vteřiny zhodnotím svůj zjev a pak radostně odpovím: „Ano, jak jsi to poznal?“