Vždy jsem si myslela, že sociální demokracie je strana, která by v parlamentu rozhodně být měla, minimálně kvůli vyváženosti. Už si to nemyslím.
Dovolím si převyprávět prastarý příběh odcházejícího inuitského muže, četla jsem ho kdysi dávno a zrovinka dnes jsem si na něj vzpomněla:
Kmen už brzy opustí tábor. Pastviny již sobímu stádu nenabízejí dostatek krmiva, husy se šikují před velikým letem, severák nabírá každým dnem na síle, noc přejímá nadvládu nad krajinou. Stany jsou složeny, rance a děti čekají na saních. Všude hluk a shon. Všichni pobíhají a něco někam přenášejí.
Mě už se to netýká. Nestrhl jsem stan a nepřipravil sušené maso na cestu. Nezkontroloval jsem psí a sobí postroje. Neurčil jsem pořadí psů v zápřahu. Nerozdal jsem úkoly svým mužům, neboť kdysi jsem byl veliký náčelník svého lidu a všichni naslouchali pozorně mým slovům.
Dnes mému šeptání naslouchá jen vítr. Ten zvědavý jarní, mírný letní, sílící podzimní a krutý zimní. Dobře se známe. Čekají na mé kosti. Už se dočkají.
Sleduji dění v táboře. Už nejsem důležitý, ale přesto mi dělá dobře dívat se na silného muže, který všem velí. Je to můj syn, pokračovatel rodu náčelníků. Je to dobrý syn. Uložil svého otce do kožešin pod veliký strom. Položil vedle mě sušené maso v pytlíku a misku vody. Založil dobrý oheň a připravil hraničku dříví. Tak akorát velikou, aby vystačila do konce.
Přijde se za mnou ještě podívat, vím, že přijde. Má krásná mladá vnučka už nedorazí, je plná života a právě se kolem ní začal točit mladý silný lovec ze sousedství. Má plnou hlavu touhy, na starce v ní není místa.
Má hlava je již šedivá, ale dobře si pamatuji na den, kdy i já jsem zanechal svého otce pod vysokým stromem se sušeným masem a ohněm. Byl už příliš starý a na dlouhé cestě by byl jen přítěží. Jako dnes já.
Slunce je už dost vysoko. Tábor se brzy rozjede na nové pastviny. Možná můj syn přijde. Vnučku už ani nevidím, někam se ztratila kalnému zraku starce.
Jsem sám. Zvedá se vítr. Na obloze svítí kulatý měsíc. Občas ho zakryje mrak. Oheň plápolá, v jeho světle dobře vidím rychlé stíny, jež se míhají mezi stromy. Dojeďte dobře, dojeďte dobře!
Toliko stará pověst. Prastará a prapůvodní. Primitivní. Pravdivá. Protože kdo by se dnes na našem usilovném pochodu za větší spotřebou, uznáním a blahobytem zdržoval dementními starci a stařenami? Co na tom, že průměrný občan se za svého života setká s mnoha dementy ve skvělé fyzické kondici, co na tom, že jsou lidé (ani nemusí vykonávat tak úžasné a bohulibé povolání jako vy, pane Kajnare), kterým prostě už nezbývá ani čas, ani síly na péči o rodinné příslušníky a sami bojují o sebe a své děti.
Tož poučme se z dějin. I na Ostravsku zajisté ještě pár stromů zbylo, trochu toho dříví mohou obstarat rodiny a vlci se k nám přece zase stěhují. A bude po problému. Navíc ještě naše nejsociálnéjší strana třeba i získá nějakou pochvalu od velkého šéfa a madam ministryně financí bude moci škrtnout položku z kolonky má dáti.
Že je to přehnané? Uznávám. Avšak je to jen poněkud tvrdá satira. Zato se dost obávám, že pan Kajnar svá slova myslel naprosto vážně a „upřímně“.
