Afghánské otazníky

Je to vždycky strašně smutné, další mladí muži zahynuli ve válce. A tentokrát to byli naši. Neznala jsem je, ale pocit sounáležitosti a soucitu s rodinami je velice silný. Tři mladí muži, život před sebou, ten se však už nenaplní.

Tak už je to tady zas, vládní speciál přivezl z Afghánistánu tři rakve s našimi vojáky. Kolik jich už bylo? Kolik mladých mužů, krásných, zdravých, plných sil už takhle předčasně dorazilo domů? Národní vlajky, hymny, pocty, proslovy, vyznamenání in memoriam. Zoufalé manželky a děti, které nebudou šanci si tatínky byť jen vybavit. Rodiče, kteří je vypiplali, pak s nimi prožívali jejich profesní i soukromé úspěchy i neúspěchy, a teď vybírají místo na hřbitově.

Nejsem voják a válečné taktice nerozumím. Nejsem politik a nevidím do spádů mocností a jejich her, natož do plánů nadnárodních korporací.  Jsem jen matka dvou synů a dcery a babička dvou vnuků. A tak se ptám:

Jak to v Afghánistánu vlastně je? Z dostupných informací v tisku jsem si utvořila následující obrázek: Spojenecké síly si v nějaké oblasti vytvoří cosi jako opevněné město. Mají tam ubikace, polní nemocnice, možná i kino, kaplany, prostě všechno možné vybavení. Odtud vyjíždějí v obrněných transportérech, vybavených vší možnou válečnou technikou do terénu. Pokud jsou vevnitř, jsou v relativním bezpečí, ale občas musí ven. Rozdávají léky, dětem pamlsky, hlídají. Je to však velice riskantní, i když jsou jistě skvěle vycvičení a vyzbrojení.  Smrtelnou past může představovat sotva odrostlé dítě, těhotná žena, stařec, úzká ulička. Pod dlouhými hábity se často skrývá záhuba v podobě pásů s výbušninami.

Proč to tak je? Podle našeho mínění přinášíme do téhle nešťastné, rozervané země pomoc a mír. Česká republika posílá do válkou postižených oblastí většinou chemické jednotky a polní nemocnice. Naši odborníci jsou vyhlášení, lékaři a zdravotní sestry zachránili v obtížných podmínkách desetitisíce životů. Ženy, děti, muže. Zraněné, dlouhodobě nemocné. Stavíme školy, dovážíme léky. Tak proč nás zabíjejí?

Protože nejsme úspěšní, mohu-li soudit. Země je v chaosu, ústřední vláda vládne s bídou Kábulu a možná blízkému okolí, nepřítel vede úspěšnou partyzánskou válku a sotva naši vojáci opustí nějakou oblast, v tu ránu tam nastoupí místní bojůvky, které jsou v nepřehledném terénu nepolapitelné. Civilisté jsou téměř denními oběťmi krvavých útoků bohužel nejen ze strany Tálibánců a ISIS a nejrůznějších gangů, ale i vládních jednotek a někdy i spojeneckého bombardování.

Obyčejní Afghánci musí být zoufalí. Vůbec si nedovedu představit život v téhle zemi, kde je válka po desetiletí součást denní reality. Kmenové sváry, náboženská nesnášenlivost, cizí armády střídající se podle nějakých geopolitických záměrů a soupeření mocností, jejichž zájmy se zájmů Afghánců zřejmě moc netýkají. Chudoba, ekonomický marasmus, obrovská korupce politiků námi podporovaných, beznaděj. Střet tradic se západním pojetím života, mladá generace musí být totálně zmatená a ztracená.

Každý den tohoto bezútěšného stavu stojí miliony. A lidské životy na všech stranách. Je to bludný kruh a kdo ví, jak se z něj vymanit? Odejít? Nechat Afghánce, ať si to vyřeší sami? Dnes už to nejde, země je rozvrácená, zřejmě by došlo k masakru a ekonomika by se zhroutila. Ten, kdo by na rozumné řešení přišel, by měl dostat aspoň tři Nobelovy ceny.

Měla bych pár otázek na závěr. Jak to bude v Afghánistánu dál? Pomáháme s výcvikem jejich armády, ale prý to vůbec nejde podle plánu, připraveného Američany. Museli ho už několikrát přestavět, řekl jeden náš pan generál v rozhlase. Jak dlouho tam ještě budeme muset být, než se ta země trochu vzpamatuje? A nerozpadne se vůbec na jednotlivá údolí ovládaná místními vládci? Budeme ji muset nakonec nechat na pospas Tálibánu? Kdo zná odpověď?

Poučí se už konečně jednou všichni ti pyšní světoví hráči? Podepisují výnosy, od stolu rozhodují o lidských životech. A my, co jsme ti obyčejní, jak nám s oblibou říkají, my, kteří do toho nevidíme, protože bychom tomu asi nerozuměli, my teda rodíme a vychováváme ty syny a dcery, které pak jdou naplňovat vznešené ideály.

Já myslím, že nepoučí.