Ach ta škola!

Dodnes si pamatuji, jak jsem prolévala hořké slzy, když paní učitelka v první třídě volala na kamarádku Evičko a na mě Sekerová! Dávnou křivdu nenapravil ani milý, milý profesor "Drsan" se svým legračním: "Mačeto!"

Je tomu už hodně let, kdy jsem se v nových šatech a prvních lakových střevíčkách hrnula celá natěšená a s kyticí v ruce do první třídy. Jakmile nás tehdy paní učitelka zavolala, popadla jsem taštičku, taky zánovní, a letěla s ostatními dětmi do třídy, s rodiči jsem se vůbec nestačila rozloučit. A dodnes si pamatuju to zklamání a pocit křivdy, když jsem zjistila, že ta milá kulaťoučká paní učitelka bude mít už napořád svoje oblíbené ulízané holčičky, jež bude laskavým hlasem oslovovat křestním jménem, a my ostatní budeme voláni pouze příjmením. A takhle to bude a nikdo z nás, ať budeme dělat, co budeme chtít, neopustí tu druhořadou skupinu.

Vzpomněla jsem si na tohle dávné příkoří v momentě, kdy si jedna moje známá na můj obvyklý dotaz jak se všichni máte? povzdechla, no nic moc, prý, kluk začal chodit do školy. A to mě zaujalo. "Jakpak to? Takovej šikovnej bystrej kluk. Do školky chodil, kamarády má, tak kde je problém?"

"Je samá poznámka. Já už nevím, jak to mám řešit, já tam přece s ním nejsem. No, zrovna tuhle dostal poznámku, že lítá o přestávce a ohrožuje ostatní děti. Já neříkám, že je anděl. Je to normální kluk, někdy zlobí, ale poslechne. Je mu šest let, prostě po hodině chce běhat a ne pochodovat ve štrůdlu po chodbě. Já  chápu, že to asi nejde, ale trochu tolerance, ne? Jsou to vlastně pořád nováčci. Nebo tahle poznámka, ta je taky dobrá: Váš syn je prolhaný! A proč? Vyprávěl dětem, že jeho děda letěl v raketě na Měsíc. No, náš Míša měl vždycky bujnou fantazii a rád si vymýšlí, ale napsat o něm, že je prolhaný? Ani nevím, jestli se na něj mám zlobit a hlavně netuším, jak mu to mám vysvětlit. První den ve škole jsem si myslela, že máme vyhráno, paní učitelka je mladá a vypadala sympaticky a teď tohle. Každý den řešíme nějakou prkotinu. Kluk si začal okusovat nehty až na maso, do školy nechce chodit, je nervózní a ubulený, a to je teprve první třída."

"Chá, tak tohle vůbec nic není! Já se byla podívat za vnukem na den otevřených dveří na vyučování a to jsem teda zírala!" trumfuje mě moje kamarádka. "Tak si představ. Mají tam takovýho prcka malýho zrzavýho, je trochu mimo, to je fakt, ale jinak je to milej kluk, takovej tichej. No, a ta učitelka po něm přede všemi, před dětma, před rodičema, prostě celou tu hodinu jela. "Tak děti", povídá například, "podívejte, tak tohle Marek považuje za ořezanou tužku! Takovéhle poleno!" A teď to zvedne do výšky a názorně všem ukazuje. Kluk tam sedí, hlavu sklopenou a nic neříká, ani se raději nikam nedívá. A za chvíli zase: "No jo, Marek, zase neví, kde jsme. No hlavně, že byl s rodiči na horách! Pak nemáme být v matematice pozadu, že děti." Copak za to to dítě může? Já byla v první chvíli ráda, že ten můj vnuk je v pohodě a nemá problémy, ale když si představím, že by v kůži toho nešťastníka byl on, tak to mě obcházel mráz. Chudák kluk, ten tu školu musí nenávidět."

"Jo milé dámy, tohle pořád nic není", praví kamarádka třetí. "To můj vnuk je už ve třetí, školu moc rád nemá, i když se tam těšil, ale nějak to přežívá. Učí se dobře, ale mají takovou mladou ráznou učitelku, ta mu například vyčetla, že nebrečí, když se mu něco nepovede. Ale copak tohle, to přežije, my máme jinou specialitu. Paní učitelka se dala dohromady s místní honorací a jak je podnikavá, organizuje různé výlety a pobyty, třeba na horách a tak. Jenže u nás v kraji je vysoká nezaměstnanost, a tak většina třídy nemůže jet. Čili jezdí pouze skupinka dětí a vnuků podnikatelů nebo restituentů a ti ostatní zůstávají doma, přidělí je do tříd a musí chodit do školy. Ta třída je kompletně rozdělená na bohaté a chudé, což bohužel souvisí i s hodnocením a přístupem paní učitelky. Já se jen modlím, aby to ten kluk nějak zvládl, a na střední to třeba bude lepší."

Třeba jo a třeba ne. Tak koukám, že se přes veškeré společenské a technologické převraty zas až tak moc nezměnilo. Učitelky a učitelé byli vždy dobří i horší. A nikdy nebyli dobře placení. Je jenom s podivem, že se o těch platech diskutuje, napříč politickým spektrem, jak hoši od fochu rádi říkají, celá ta léta (a kolik jich už od revoluce je) a pořád jsou ti pedagogové výdělečně tak nějak na chvostu. I když si nemyslím, že by vyšší platy mohly ovlivnit úplně všechno. Nezmění nechuť měnit staré návyky, nepředělají charakter. Ale mohly by přitáhnout novou krev, vzdělané lidi a udržet ty kvalitní. Tak snad se ministryni Valachové podaří uspět v nastoupené cestě.

To by však musela být mladá generace a veškerá problematika s ní související, zejména však otázky vzdělání v popředí zájmu celé politické reprezentace, čili členů "spektra." Ono se o tom už tolik namlelo, ale pořád je tu něco důležitějšího, rozuměj atraktivnějšího pro voliče, partnery i vlastní zájmy. Nelítají v tom veliké peníze, ty se tam naopak musí dodávat, nepohybují se tam velcí hráči, nekouká z toho žádný profit.

Jenže ono to je důležité, ne-li nejdůležitější pro nás pro všechny. Ne ploty, ostnaté dráty, vojsko na hranicích, ty nás v dnešním světě neochrání, neponesou dál naše tradice, kulturu a vůbec naši stopu v dějinách. Budou to naše děti, vzdělané, chytré, sebevědomé, schopné obstát ve světovém kontextu. Jednou to po nás převezmou. Teď je však řada na nás, na nás je, jak jim umožníme dozrát. A tohle se vážně okecat nedá.