Mám ve Francii dobrou přítelkyni. Občas si voláme. Na rozdíl od minulých let nežertujeme, tón našich hovorů určují tragické události v její zemi.
Mám přítelkyni Jacqueline. Je Francouzka a žije v menším městečku na francouzsko- švýcarském pomezí. Je však rodilá Pařížanka a hodlá se tam na důchod vrátit. Když jsme ještě žili v Ženevě, vídali jsme se s ní a jejím dnes již zesnulým manželem celkem často. Pak jsme se vrátili do Čech, ale zůstali jsme ve styku. Psali jsme si, děti k ní jely na prázdniny, Jacqueline přijela k nám. Jenže jak čas šel a s věkem nějak ubíhal rychleji a rychleji, řídly i naše kontakty.
V poslední době volám častěji. Volám totiž vždycky, když se ve Francii něco stane, což je teď bohužel docela často. Naposled jsme spolu mluvily, když došlo k útoku v klubu Bataclan. Byla smutná, ale na mé otázky odpovídala klidně.
„Kde jsi byla, Jacgueline, doufám, že ne v Paříži?“
„Ne, byla jsem tady u nás, tady je klid, tady se nic neděje. Ale syn mé přítelkyně tam byl, přímo v tom klubu.“
„Ježíšmarjá, Jacqueline, jak dopadl? Nestalo se mu nic?“
„Ne, jemu ne, ale jeho kamarád, taky jsem ho znala, dostal kulku do hlavy.“
Vzpomínám si, jak jsme spolu jednou večer v zimě diskutovaly o situaci ve Francii. Oheň v krbu příjemně hřál a já jsem tehdy Francouze nijak nešetřila. „ Jste elitáři“, obviňovala jsem Jacqueline, „nepouštíte nikoho mezi sebe. Máte tu plno Alžířanů, Tunisanů, půlku Maghrebu skoro, jsou to francouzští občané, ale vy se s nimi moc nekamarádíte. Prodávají vám krásnou zeleninu a ovoce, vy s nimi prohodíte pár slov, ale tím to končí.“
„Není to pravda“, bránila se, „Francouzi jsou teď v komplikované situaci. Jsme otevření všem vlivům, vezmi si naši kuchyni. Jen jsme se v tom tak trochu ztratili. Nevíme už, kdo jsme my a kdo je cizí, zmateně bráníme jazyk proti angličtině a jinde nám to uniká. Ale Francie je otevřená a přátelská.“
Tak to je pravda. Vzpomínám na jiné přátele, tentokrát z jihu Francie. Jeli jsme je navštívit do Perpignanu, zamotali jsme se u Grenoblu a do města jsme dorazili až o půlnoci. Což bylo trapné, poněvadž na nás čekali s večeří. Na náměstí jsme se zeptali náhodné chodkyně na naše známé. „Jo, vy jste ti Češi, co k nim měli dneska dorazit? Už vás čekají. My jsme jim půjčovali postýlku pro vaši holčičku. Tak ať se vám tu líbí!“ Pěkné předznamenání skvělých prázdnin v tehdy ještě poloprázdném ráji nádherných pláží a hor.
Znám své přátele dobře. Znám i jejich přátele a známé. Jsou mezi nimi i cizinci, Angličané, Španělé Švýcaři, ale ani jeden Arab, a že jich tam všude žije dost. Do okolí Perpignanu se občas přistěhuje romské společenství a rozbije tábor za městem. Totiž musí, protože do města se svými vozy v podstatě nesmějí, i když jsou to francouzští občané. V připraveném kempu mají vybudované sociální zařízení. Děti na čas chodí do městských škol a rodiče těch místních nejsou nadšeni. Pak se zase zvednou a táhnou dál. S obyvateli přátelství nenavazují.
Nemyslím, že by to byl problém barvy pleti. Jsou to spíš sociální rozdíly. Většinoví Francouzi se s Francouzi arabského původu prostě společensky míjí. Jen málokomu z nich se podaří prorazit. Nemyslím ani, že by trpěli hlady nebo nějakou extrémní bídou, na to je francouzský sociální systém příliš štědrý, ale ze sídlišť na okraji měst a špatných škol se proniká do vyšších pater společnosti jen velmi těžko.
Francouzi arabský svět kolonizovali. Dopouštěli se tam mnoha nespravedlností. Vyvolali válku. Umřelo mnoho nevinných lidí na obou stranách. Pak odešli a do Francie se po vlnách začali stěhovat lidé z Maghrebu za lepším životem. V době ekonomického růstu se hodili, v dobách krize nastaly problémy. Dnes je ve Francii generace frustrovaných a zklamaných potomků přistěhovalců bez budoucnosti. Nepatří nikam. Narodili se v Evropě, ale Evropani na první pohled nejsou. Co jsou? Uměli by žít v zemi svých rodičů nebo už prarodičů? Pochybuji.
Aby někdo udělal něco tak strašného, jako naposledy v Nice, nemusí být nutně členem francouzské pobočky ISIS. Stačí sledovat média, zpráv má denně dost a dost. Je děsivě jednoduché to udělat. Jak tomu zabránit? Po každé téhle akci na nádražích, letištích a náměstích, v metru začnou hlídkovat ozbrojení vojáci. Po čase zase zmizí. Politici vysílají signály, dští oheň a síru. Musíme přitvrdit v boji proti terorismu, posílit ochranu, bla bla bla.
Jenomže tohle dělají občané jedné a téže země svým spoluobčanům. Sousedům, je jim to jedno. Zabíjejí všechny, staré, mladé, maličké. Křesťany, židy i souvěrce. Obrana je strašně složitá, takřka nemožná.
Nemyslím, že řešení bude jenom ve zbraních. Samozřejmě, nějak bránit se musíme, taky jsem ráda, když vidím, že prohlídky třeba na letištích jsou důkladné. Jenže to se hasí jen důsledky. Pokud civilizovaný svět nesebere odvahu jít po kořenech problému, nehneme se z místa a navěky nám bude souzeno ohlížet se stále přes ramena. Přestaneme slavit státní svátky, nebudeme cestovat, nakupovat na trzích, začneme nenávidět všechno jiné?
Čekají nás složité časy. Budeme si muset ujasnit my Evropané, Američané, Asiaté, Afričané Australané, křesťané, židé i muslimové, jak spolu na téhle planetě budeme dál žít, co je pro nás podstatné a kdo je nepřítel. Budeme se asi muset naučit mnohem větší toleranci a trpělivosti. A začít u sebe a nespoléhat na mezinárodní organizace, jež jsou už zahlceny samy sebou. Bude to běh na hodně dlouhou trať, ale jednoduchá a krátká řešení neexistují.
Já jdu pro začátek zavolat Jacquelin, i když ani nevím, co mám vlastně říkat. Jenom doufám, že tentokrát mezi těmi nešťastníky nikoho neměla. Ale je to vlastně nesmysl, všichni jsme tam někoho měli, měli jsme tam svoje spoluobčany, spolulidi, spoluoběti. Mohlo se to stát někde jinde, mohli jsme to být my. Neveselé, leč reálné. No nic, jdu volat.
