Je to jen na rok

Jako spousta absolventů jsem i já po škole zakotvila v úplně jiné profesi, než jsem vystudovala, ale rozhodla jsem si ten rok v drogerii nějak užít.

Že je to jen na rok jsem si slíbila, když jsem tenkrát v drogérii začínala. A každý další měsíc mě v tom výplata a kolegyně jen utvrzovaly. Snažila jsem se šetřit, usmívat se na zákazníky a taky se jich nebát. Z umělecké školy jsem totiž do světa vyšla jako velmi šikovný introvert. Za kasu ideální, co si budem :) Ovšem staly se i situace, kdy na tom zákazníci byli o dost hůř, než já. Třeba tihle dva pánové jsou dodnes moji hrdinové.

Dneska přišel takovej už skoro děda. Občas k nám chodí pro ubrousky a tak vím, že dělá v jedný hospodě a že mu chybí kus prstu. Přišel, položil na pult složenej papírek a zůstal na mě koukat.

Já koukala střídavě na papírek a na pána.

Napadlo mě, že přepad krám a na papírku bude něco jako:

Mám v bundě zbraň, naval tržbu.

Koukala jsem asi dost vyjeveně, protože pán nadzdvihl obočí, čímž mi pokynul jakože ať ten papírek rozbalím. Zpocená jsem ho rozložila a v zápětí uzřela nápis KOTEX NORMAL a chlápek jen hlesnul:

Těmto věcem já nehovím, tak kdybyste byla tak hodná a přinesla mi to. Naše kuchařka má zrovna obědy, tak poslala mě.

Druhým tichým hrdinou byl děda, co vstoupil do krámu s ženou, která mu řekla, ať zůstane stát u dveří (s fotobuňkou) pán tam pošlapoval, což mělo za následek lehké twistování dveří. Paní na něj z uličky hulákala:

Tak snad zavři,ne? Pak si mě důležitě zavolala a prstem ukázala na dědu.

Chci pro něj šampón, má děsný lupy. Nejlepší by byl asi ten „horsendfedrs“

Děda mezitím u otevřených dveří tiše sněžil...

Vy asi myslíte Head and shoulders.

Samozřejmě, vždyť vám to povidám!