Zvyšování platů učitelům vyvolává bouřlivé diskuse

Nový rok 2011 by s sebou podle slov politiků měl přinést několik změn. Jednou z nich by mělo být i zvyšování platů učitelům, což vyvolává mnoho rozporuplných reakcí zejména mezi příslušníky těch profesí, kterým naopak slibují na výplatních páskách nějakou tu korunu ubrat. Účastníci internetových diskusí se rozdělují na dva tábory. Jedni hájí učitelskou obec, druzí viní učitele z katastrofálního stavu dnešního školství a staví se zásadně proti. Každý má v něčem pravdu. Já se ale stavím na stranu učitelů. Proč? O tom více v mém článku.

Když politici začnou mluvit o zvýšení učitelských platů, zákonitě se znovu ukáže, jaký v naší zemi existuje obecný postoj k učitelské profesi. Ke slovu se tak opět dostanou názory, že za relativně snadné vysokoškolské studium, dva měsíce prázdnin a krátkou pracovní dobu by toho kantoři chtěli příliš. Všichni přeci máme jasnou představu o náročnosti učitelské profese, protože jsme chodili minimálně na základní školu a mohli jsme tedy vidět, jestli se učitelé opravdu tak nadřou, jak tvrdí a na základě své "jasné" představy pak mnozí dospějí k názoru, že učitelé se vlastně tolik nemusí namáhat.

Ale můžeme mezi představu o daném povolání a profesní realitu klást rovnítko? Troufám si s klidem říci- ne. A klidně mohu argumentovat i na příkladu jiné profese, než učitelské. Každý z nás byl někdy ve škole, ale každý také  například někdy nakupoval v obchodě a měli jsme tak možnost ne jednou sledovat kromě činnosti učitelů i činnost pokladní. Kdybych se na profesi pokladní dívala zjednodušenou optikou, jak někteří lidé neváhají pohlížet na práci učitele, mohla bych klidně tvrdit, že povolání pokladní dokonale znám, protože za dobu, po kterou chodím nakupovat už jsem si vytvořila o této profesi zcela jasnou představu. Z určitého úhlu pohledu to má pokladní v podstatě také docela snadné, zodpovědnost nese pouze hmotnou, zatímco učitel si bere "na triko" i jemu svěřené osoby a pak také platí, že pokladník si narozdíl od učitele nenosí si práci domů. Jenže...

Pokud člověk uvažuje alespoň trochu v souvislostech, musí si moc dobře uvědomit, že každá profese  kromě pozitiv přináší i určitá úskalí. Zůstaneme-li u pokladní, je to například dlouhá pracovní doba, nutnost být stále ve střehu, poměrně stresující tempo práce a také zodpovědnost za spokojenost zákazníků, takže pokladník rovněž do určité míry přebírá zodpovědnost za druhé osoby, ačkoli to tak na první pohled nemusí vypadat. Co z toho vyplývá? Žádná profese se nedá soudit pouze na základě prvního dojmu, na každou práci, tedy i na povolání učitele musíme nahlížet komplexně, než ji začneme posuzovat. Je-li možné komplexně hodnotit práci pokladníka, totéž snad můžeme učinit i v případě kantora.

Pokusme se být objektivnější již na úplném začátku, a to v pohledu na studenty učitelských oborů, potenciální učitele. S určitými předsudky se totiž můžeme setkat již ve vztahu lidí vůči této skupině. Nevím proč, ale právě studenti učitelství si nejednou přečtou v diskusních příspěvcích na fórech názor, že pedagogická fakulta je pouze zašívárna pro toho, kdo neví, kde by získal snadno titul. Ne jednou si takové narážky vyslechnou i od jiných studentů, kteří své školy považují za prestižnější, než je pouhý "peďák." Samozřejmě, nelze srovnávat náročnost studia učitelství na medicíně s nároky na pedagogické fakultě, ale tvrzení, že na peďák chodí pouze ti, kteří chtějí snadno získat titul, je výsměch všem studentům, jež si zvolili daný obor na základě svého zájmu a nikoli proto, aby se šli někam na pět let "flákat."

Jistě, že existují lidé, kteří o obor samotný takový zájem nemají a jdou na pedagogickou fakultu třeba jen kvůli titulu, avšak pak je trochu chybou té dané školy, pokud svou koncepcí vychází vstříc i těmto lidem a nelze tedy vinu za systém studia svalovat na studenty. A také stejné tvrzení bychom mohli obrátit proti studentům jiných fakult. V současné době například existuje velké množství ekonomických oborů a rovněž na ně nejdou všichni  proto, že by se toužili dále vzdělávat v ekonomii nebo od mládí chtěli pracovat v ekonomickém sektoru, ale jednoduše mnohé láká představa dosaženého inženýrského titulu a možnosti lepšího startu, než s maturitou.

Přesto převládají tendence dívat se skrze prsty spíše na studenty učitelství, než například na studenty mnou zmiňované ekonomie, i když ekonomických fakult je doslova jako "hub po dešti" a absolventů z ekonomických oborů také nevychází zrovna málo. Pověry, tradující se možná od dob socialismu pak způsobují, že se nejen na studenty učitelství, ale i na učitele samotné často pohlíží jako na někoho méně kompetentního. Však většina z nás už jistě slyšela větu: "Kdo umí, umí, kdo neumí, učí." K této větě v současnosti ještě přibyla další, často se objevující v internetových diskusích: "Naše děti nic neumí, gramotnost žáků se snižuje, no, kdo jiný za to tedy může, než učitelé?"

Pozice pedagoga proto v současnosti není vůbec snadná. Nezřídka rodiče očekávají, že kantor převezme veškerou zodpovědnost za výchovu a vzdělávání dítěte a snadno a mnohdy i rádi zapomenou, že primární výchovně-vzdělávací institucí je rodina a teprve potom škola. Jen si představte, že máte efektivně převychovat třicet dětí a ještě je něco naučit tak, abyste postoupili v souladu s časovými plány. Vypadá to jako snadný úkol? Běžte si jej zkusit. Vše se může jevit jako snadné, dokud to člověk nezažije na vlastní kůži.

Nikdo nakonec všem nespokojeným nebrání, aby šli a sami se snažili vylepšit neutěšený stav našeho školství a brali za to ty "královské" platy. Dveře pedagogických fakult a škol hledajících mladou učitelskou krev jsou zatím stále otevřené.