Internetová komunikace- výhoda doby, ale i zbraň

Život bez internetu už si v současnosti spousta lidí nedokáže představit. Internet je prostředkem, skrze který získáváme mnohdy důležité informace, úspěšně se zde seznamujeme, přes internet dnes běžně zařizujeme různé úkony-pracovní, obchodní a jiné. Bez internetu se neobejdete ani na žádné vysoké škole.

Přes internet však také běžně komunikujeme. A právě nad internetovou komunikací bych se chtěla na chvíli zamyslet. Všichni víme, že komunikovat prostřednictvím „netu“ má mnoho nesporných výhod. Můžeme se například snáze kontaktovat se známými. Odeslat e-mail, nebo si jen s někým povykládat na icq, případně facebooku, je časově úspornější, v mnohém snazší a někdy i levnější.

Ruku v ruce s tím se komunikace stává neosobnější. To potom může (v extrémnějším důsledku) u některých jedinců vést ke vzniku dvou nežádoucích jevů. K sociální odcizenosti a někdy k nárůstu citové oploštělosti vedoucí až k verbální agresivitě. Položme si zcela upřímně otázku- kolik lidí dá dnes přednost tomu, psát si s někým vzkazy přes e-mail, icq nebo facebook před osobním setkáním? Je přeci pohodlnější druhého člověka utěšit, ale často i odbýt nebo doslova „odkopnout“ několika zprávami, než vycházet z pohodlí bytu a zdržovat se přímým kontaktem.

Mnohým takto narůstá počet jejich virtuálních přátel na facebooku, a je jim lhostejné, že více než polovinu z nich tvoří jedinci, které sotva pozdraví a vlastně je „jen odněkud znají.“ Slovo přátelství jako by zde ztrácelo na ceně a stalo se povrchním číslem, statistikou, či položkou v seznamu.

Dost lidí pak argumentuje tím, že jim komunikace přes počítač šetří čas. A přitom jim zcela uniká, že spoustu drahocenných minut i hodin stráví vyměňováním povrchních vzkazů na internetu nebo strohými odpověďmi na stohy e-mailů, zatímco zanedbávají osobní komunikaci s těmi, kteří by o ni stáli. A tak si najdeme chvilku na e-maily, facebook, icq, ale mnohdy ji nenacházíme pro blízké lidi.

To má pak za následek již zmiňovanou citovou oploštělost a také ztrátu empatie. V menší míře pak tato situace způsobuje únikové, lidově řečeno „srabské“ jednání, kdy se třeba kluk rozejde s holkou přes sms-ku, protože je to pro něj menší zátěž, než si to s ní vyříkat z očí do očí. Ve větší míře se tento nežádoucí fenomén projevuje urážkami, vzájemným napadáním, zesměšňováním, pomluvami až vyhrožováním mezi uživateli internetu, kteří se k takovému jednání uchylují pod rouškou anonymity. Postupují pak podle logiky, že než aby někomu někomu měli sdělit narovinu, čím je naštval, raději jej pošpiní na internetu, „kde se to ztratí.“

Internetovou anonymitu však lze považovat za spornou, vzhledem k tomu, kolika cestami se můžeme o nežádoucím projevu a jeho autorovi dozvědět. Totéž platí pro internetové diskuze. Úroveň příspěvků a nutnost cenzurních zásahů na některých fórech svědčí o tom, že na síti si mnozí uživatelé dovolí to, co by při veřejné diskuzi zpravidla ani omylem nevypustili z úst.

Však hodně z vás by mi asi dalo za pravdu, že když jste byli v roli posluchačů při různých příležitostech (např. při veřejné přednášce, v práci, ve škole) vyzvání k diskuzi, často následovalo dlouhé mlčení zúčastněných, dokud někdo odvážnější neprolomil bariéru. A nesčetněkrát se také diskuze zastavila u rozhovoru dvou až tří osob ze třiceti přítomných.

Pokud jde tedy o diskuzi tváří v tvář, spousta lidí se raději schová za ostatní a dělají, že nejsou vůbec v místnosti, kde probíhá. Jde-li pak o diskuzi internetovou, skryjí se za anonymní přezdívky, a už se mnohdy nebojí ani toho být vulgární, útočit na druhé atp.

Bilance je taková, že lidé mezi sebou v reálném světě neumí mluvit, zatímco na internetu se hranice stále posunují. Žijeme často více u obrazovek, než s ostatními a ze vztahů se tak vytrácí hodnota, opravdovost, ochota skutečně vyslechnout toho druhého a najít si alespoň 10 minut k živému dialogu s ním.

A tak si kladu otázku- není internetová komunikace v rukou člověka také trochu zbraní?