Druhý týden – Něco se děje aneb Můj boj s diastázou 4. díl

„Zajímá mě, jak tvůj příběh dopadne,“ říká mi známý. Netušila jsem, že čte můj blog, ale jsem potěšena, že ho zajímají mé pokroky.

„Děkuju, těší mě, že to čteš. Je to spíš psaní pro ženy, chlapy tyto věci moc nezajímají.“

„Néé, nemyslím tvoje cvičení. Zajímá mě, jak daleko zajdete s tou milenkou Luckou.“

Tak mě napadlo, že to chlapy fakt nezajímá a čtou jen nadpisy :-D.

Poctivě cvičím. Teda snažím se poctivě cvičit. I když každý pokus o cvičení se prý počítá. Cvičím už sama, nejmladší dcera odpadla asi po čtvrtém dnu. Spočítala jsem, aby mělo cvičení smysl a výsledky, musím cvičit co 30 minut. Na dvě vteřiny.

Mám pocit, že nedělám nic jiného. Můj strnulý výraz ve tváři v rodině už nikoho nevzrušuje. Tak jsem se rozhodla, že do cvičení zapojím i děti.

„Zkuste tento cvik doma s dětmi, uvidíte, jak budou nadšeně závodit, kdo bude první v cíli,“ radí na tréninku Lucka. Natěšeně jsem přijela v půl sedmé večer domů a nový cvik s dětmi vyzkoušela. Nadšení bylo nevalné. S odstupem času si konečně odvažuji přiznat, byl to propadák. Jednoho bolel zadek, druhý se bál, že prošoupe nové tepláky, a nejmladší dítě vůbec nepochopilo, co má dělat, a začalo mě ládovat šitým dortem a neviditelnou kávou.

Něco se děje. Ke konci druhého týdne cítím, jak břišní svaly pracují a příjemně bolí. Dokonce už dokážu udržet svaly na břiše pět vteřin. PĚT vteřin! Všimli jste si někdy, jak dlouhých může být pět vteřin?

Dnes, když se zpětně ohlédnu za mými pokusy o zhubnutí objemu břicha, se musím usmát. Všechny pokusy musely být nutně marné, to už jen ze své podstaty. Zjišťuji, že celý problém je daleko rozsáhlejší, než se na počátku zdálo.

Mám pocit, že už si nikdy pohodlně nesednu, nikdy si už pohodlně nestoupnu a také jsem se přistihla, že většinu dne už chodím srovnaná. Rovnám nejstarší dceru a jsem nepříčetná, když svoji váhu přenese jen na jednu nohu.