Nevím tak úplně, jak začít. Myšlenek mám plnou hlavu, ale sami se do písmen poskládat nechtějí.
Betty 1946Internet
Jelikož miluji knihy, tak můj život bude s nimi už navždy spojený.
Kniha mého srdce je Co život dal a vzal od Betty MacDonald. A já jsem se ztotožnila s autorkou ne proto, že bych uměla tak dobře psát, ale že kráčela životem s vírou a nadějí, že se vše dobře skončí. Nezlomily ji rány osudu, nedostala ji tuberkulóza, ale rakovina ano.
Někdo si se mnou zahrál minulý rok veletoč a byla mi stanovena stejná (ale špatná) diagnóza: rakovina. Tak jsem nabyla přesvědčení, že skončím stejně, jako Bettynka - jak ji s láskou říkali její blízcí. Jenže mě se tak moc nechtělo umřít, že jsem si vsugerovala víru v uzdravení a dostala jsem obrovskou šanci, žít dál.
Nevím přesně proč, ale minimálně pro své děti jsem tu musela zůstat a možná to bylo i takové "nakopnutí", abych si uvědomila, že nekráčím tou správnou cestou a mám si uspořádat priority a změnit svůj život.
Já jsem totiž tuhle šanci nedostala poprvé.
V den 15-tých narozenin mé dcery jsem měla automobilovou nehodu, ve všední den ráno na nejvíc frekventované dálnici v Čechách. Tu nehodu nebylo možné přežít, jelikož by mě smetla projíždějící auta. I když uplynulo 33 let, tak mi dodnes běhá mráz po zádech, protože při letmém pohledu do zpětného zrcátka za mnou žádná auta nebyla.
Rozum tuto skutečnost nepřipustí, ale jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou nad mé chápání.
Má babička se mi vždy ptala: kdy si sundáš ty růžové brýle, stoupneš si nohama pevně na zem a přestaneš kráčet s hlavou v oblacích ?
A já už dnes vím, že nikdy. Ještě mnohokrát mě někdo zklame, ještě mnohokrát se spletu v úsudku, ještě mnohokrát zakopnu na cestě životem, ale už navždy budu mít hlavu v oblacích, protože tak na mě lépe slunce svítí a koukám kdo tam nahoře mě má rád ?
