Kývne, že rozumí, ale co bylo řečeno, neví

autor Bing AI

Když slyšící nerozumí, obvykle reaguje: „Cožééé?“ U osob se sluchovým postižením je to jiné – často něco rozumí, i když ne správně, a na nepochopení neupozorní. Domýšlejí si chybějící informace a stydí se přiznat, že neslyší.

Píšu o těch, kteří komunikují česky a odezírají češtinu – přibližně 98 % z 500 000 osob se sluchovým postižením v České republice. Zbylých 10 000–15 000 osob potřebuje tlumočení do znakového jazyka (Počet lidí s postižením sluchu v České republice).

Největší problém podle mého názoru nastává u odborných lékařů, kteří osobu s postižením sluchu neznají.

Na začátku rozhovoru pacient často odezírá běžné věty, například:
„Dobrý den, co vás trápí?“
Po pár minutách však může říci: „Nevím, co říkáte, jelikož neslyším. Můžete mi to prosím napsat?“

Co si má lékař v takové chvíli myslet? Doteď mu pacient rozuměl, a najednou nerozumí? Proč neřekl hned, že neslyší? Jak má lékař poznat, že pacient najednou odezírání nezvládá? Lékař často zareaguje tím, že zvýší hlas v domnění, že mluví s nedoslýchavým pacientem. Přitom třeba něco píše, není mu vidět na ústa, a odezírání se stává nemožným – a to i pro mistry odezírání.

Úplně mě šokovalo, když na předvánočním setkání klubu ohluchlých všichni (kromě mě) 100% věděli, co se říká. Tři desetiminutové proslovy odezřeli i z pětimetrové vzdálenosti, aniž by si stěžovali, že nerozumí a kývali „jo jo“. Následně vedli rozhovory se známými, trvající i deset minut, a nikdy nepadlo: „Cožééé?“

Podle mého názoru to má dva hlavní důvody:

Lidé se sluchovým postižením často něco rozumí, protože si domýšlejí to, co neslyšeli nebo neodezřeli. Ptát se jich: „Rozuměl jsi?“ je tedy zbytečné. Mnohem lepší je ptát se: „Co jsi rozuměl?“

Osoby se sluchovým postižením se často za svůj handicap stydí a přiznávají ho až v situacích, kdy je to nezbytné.

Příklady z praxe

Setkání ohluchlých s titulkářem České televize, Jaroslavem Švagrem.
Jaroslav Švagr: „Dělám titulky pro Českou televizi a pokusím se vám zodpovědět dotazy ohledně České televize. A teď první dotaz.“
Host: „Dobrý den, budete titulkovat Divoký anděl?“
Jaroslav Švagr: „To je seriál, který Česká televize nevysílá. Já dělám titulky v České televizi a mohu zodpovídat pouze dotazy, které se týkají České televize. Další dotaz?“
Host 2: „Dobrý den, budete titulkovat Rodinná pouta?“

Rozhovor na konferenci INSPO:
Bavil jsem se tam se známým, který mistrně odezírá, a nikdy nepotřebuje něco zopakovat – vždy ví, co se říká. Ukazoval mi fotografii na titulní straně časopisu.
Já: „Kdo to je?“
Známý: „Jo jo!“

Vypráví se i vtip, kdy přijde na návštěvu neslyšící a hostitelka se ptá: „Dáte si kávu, nebo čaj?“
Neslyšící: „Jo jo.“

Není to ani tak moc vtip jako spíše výstižné připodobnění.

Skvělým řešením je použití techniky a u důležitých rozhovorů i živý přpis. Na běžnou konverzaci postačuje strojové rozpoznání mluvy (tzv. automat). Živý přepis je vhodný tam, kde záleží na každém slově – například u lékaře, právníka nebo při úředním jednání – a kde je žádoucí přesný doslovný přepis.

Použitelnost automatu, nebo živého přepisu je zmíněna v článcích:
„Pobyt pacienta s postižením sluchu v nemocnici a jak zlepšit péči“
https://blog.idnes.cz/ztlumeno/pobyt-pacienta-s-postizenim-sluchu-v-nemocnici-a-jak-zlepsit-peci.Bg24080515
a
„Osamělost seniorů s postižením sluchu“
https://blog.idnes.cz/ztlumeno/osamelost-senioru-s-postizenim-sluchu.Bg24090448

———————————————
Autor článku: Ladislav Kratochvíl
zcela ohluchlý ve svých 40 letech, v roce 2003.