Jak komunikovat při ztrátě sluchu: Praktické tipy a osobní zkušenosti

Představte si, že byste se zeptali neznámého člověka: „Prosím Vás, kde je tady nejbližší bankomat?“ A on by odpověděl něco nesrozumitelného, například: „Po bozíke hig ma graní iiiu.“ Rozuměli byste, co říká?

A ještě lepší by to bylo od někoho, kdo je vstřícný, sdílný a řekne co nejvíce přesných informací: „Po bozíke hig ma graní iiiu a an e šlury tum hezge zbotiregmy.“

Ačkoli odpověď byla: „To musíte na hlavní třídu a tam je žlutý dům České spořitelny.“ Ten, kdo přijde o sluch ve středním věku a později, odezře právě něco podobného, jako onu zkomoleninu a neví nic. Nebo po letech neslyšení třeba polovinu a zbytek se pokouší domyslet dobře, či špatně (jako já). Mistři odezírači, kteří neslyší třicet a více let odezřou třeba 85 % a zbytek se domyslí (někdy správně) z kontextu. Některé hlásky se totiž ani odezřít nedají, protože jsou „neviditelné“ (g, h, ch, k – zkuste si před zrcadlem) jiné jsou viditelné jaksi napůl, nebo jsou snadno zaměnitelné (d, t, n, b, p, m – záleží i na následující – jinak se odezírá „na“ a jinak „ně“).

I když se člověk, co ho opustil sluch učí odezírat celou dobu (ostatně nic jiného mu nezbývá, když přestal slyšet), stejně to je z větší části domýšlení si a záleží především na kontextu.

U lidí, kteří jsou zvyklí plně rozumět celý dosavadní život, pak funguje i jakási psychická zábrana. Nechtějí se domýšlet, jelikož to je nejisté a chtějí rozumět i nadále zcela a plně. Jasně, k tomu je prima napsání sdělení. Jenže někde na ulici je otravné vyndávat papír a tužku, zejména právě neznámým lidem. Neví se totiž, jestli dotyčná osoba nepotřebuje třeba brýle, které má někde v kabelce, nebo je ani nemá u sebe, nebo se stydí za prasopis apod.

Ano/ne/nevím

Mnohem lepší je, zeptat se tak, aby tázaní mohli pouze kývnout ano/ne/nevím. Základní průpravu na takové ptaní se, jsem získal kdysi ve školní družině (kdybych tušil, že se mi to bude hodit, byl bych pilnější), kde jsme s oblibou hráli „na řemesla“. To si jeden myslel řemeslo, ostatní se ho vyptávali a on mohl odpovídat pouze ano/ne/nevím. Kdo řemeslo uhodl, vyměnil si s ním místo a začalo se znovu. Ony dotazy byly v podstatě vylučovací metody a začínalo to často: „Máš v práci monterky/plášť/kravatu?“ a od toho se odvíjely další otázky.
S bankomatem v neznámém městě s neznámou osobou bych to zkusil nějak takto:

„Dobrý den, nic neslyším a potřebuji se na něco zeptat. Pokusím se ptát tak, abyste mohla pouze kývat a nemuseli jsme tahat papír a tužku. Ano?“
„Ano.“
„Je tady někde poblíž bankomat?“
„Ano.“
„V této ulici?“
„Ne.“
„Támhle na hlavní třídě?“ (to by mě napadlo, že by tam mohl být)
„Ano.“
„Děkuji. Ještě mi prosím ukažte rukou na kterou stranu mám jít až přijdu na hlavní třídu.“
„Ukázání vlevo/vpravo/rovně.“

Na hlavní třídě bych se nejdříve rozhlédl, jestli neuvidím logo banky a případně se zase někoho zeptal.

Využití čísel a prstové abecedy

Nevidomému (od narození) kolegovi rychlopísaři nešlo moc kývání. Je to logické. Nevidomí na to nejsou zvyklí a ani to nikdy nepoužívají. Vymysleli jsme si tedy ukazování počtu prstů, místo kývání hlavou. Jeden prst „ano“, dva prsty „ne“ a tři prsty „nevím“.

Ukazování počtu jsem potom aplikoval (u nás doma navždy a u všeho bez vysvětlování) i na ukázání možností, když potřebuji odpověď na „nebo“.
„Dáš si kávu, nebo čaj?“

Možnosti jedna a dvě jsou jasné. Ale co když si chce dát dotazovaná osoba kakao? Ukáže „tři“, což znamená „něco jiného“. Následuje sdělení co jiného. To se dá buď odezřít, protože je velký kontext a pokud to odezřít nejde, lze využít prstovou abecedu. Zrovna slovo „kakao“ bez kontextu moc odezřetelné není. Mluvidla se při, vyslovení téměř nehýbají, „k“ je neviditelné, protože jeho artikulace probíhá hluboko v krku a rozdíl mezi „a“ a „o“ není moc velký. Stačí však ukázat první dvě (možná jen jedno) písmena a lze se snadno dovtípit, co asi tak může dotazovaná osoba chtít.

Ukázat to jednou rukou

Když člověk neslyší, strašně moc prima věc je prstová abeceda. U nás je známější ta pro dvě ruce, kterou si pamatuji ještě ze školy, když jsme si tak napovídali.

Nechám si jako příklad stále to „kakao“. Většina písmen se ukáže dvěma rukama. Jenže člověk často něco drží a nemá obě ruce volné. Zrovna „K“ se ukazuje oběma rukama. Jednou rukou se dá ukázat třeba ukázáním na krk, nebo pouze tu část „K“ (zahnutý ukazováček). To však vyžaduje předem domluvený způsob ukazování. S logopedkou to máme třeba tak, že „jako kdyby to chtěl ukazovat člověk s amputovanou rukou“ a místo ruky použil tvář, nebo nic, nebo písmeno ukázal jinak (“A“ „Viktorka vzhůru nohama“, nebo „K“ ukázání na krk).

Tyto způsoby komunikace se hodí především v situacích, kdy není k dispozici technika s převodem mluvy na text, nebo když je jednodušší (a mnohem rychlejší) něco ukázat, než spouštět aplikaci.

———————————————
Autor článku: Ladislav Kratochvíl
zcela ohluchlý ve svých 40 letech, v roce 2003.