I ohluchlý slyší, když je pochopen

Dnes bych se chtěla podělit o své zkušenosti s kolegy v zaměstnání, kteří byli 30 let součástí mého pracovního života, protože právě tito lidé rozhodovali o tom, jak se budu v kolektivu cítit

jestli jako ta méněcenná hluchá osoba nebo jako rovnoprávná kolegyně.

Do zaměstnání jsem nastoupila ještě jako slyšící, na dělnickou pozici, po čase mě přeřadili na administrativní pozici. V té době už se mi sluch začínal zhoršovat, pomáhala mi sluchadla. Slyšela jsem kolegy, rozuměla pokynům vedoucího, a i telefonáty jsem v té době ještě s menšími či většími obtížemi zvládala. Kolem mých 30 let se začalo projevovat genetické dědictví po mém otci, postupná ztráta sluchu, důsledkem bylo odumírání ušních nervů. Jak čas běžel, sluch se mi ztrácel čím dál víc. Kupovala jsem silnější a silnější sluchadla. Rozuměla mluvícím lidem čím dál méně. A s tím přicházely obavy a strach. Nejen z toho, že přestanu slyšet zvuky světa, ale hlavně z toho, že přijdu o práci. O kontakt s kolegy. O ten jednoduchý, ale důležitý pocit, že někam patřím. Má ztráta sluchu se stala svým způsobem zkouškou mezilidských vztahů a pro lidi v mém okolí určitou výzvou, protože komunikace byla obtížnější, museli jsme se naučit způsob, jak společně fungovat a mluvit. Kolegové začali mluvit pomaleji, přímo na mě, některá slova museli psát, nebylo to pro ně snadné, přesto se mnou většina jednala s porozuměním. Samozřejmě jsem zažila i povýšení, zesměšnění, lidskou hloupost. Stalo se, že někdo na mě křičel, jiný tvrdil, že mi něco řekl, ačkoliv to nebyla pravda a já, že to neslyšela, těch bylo naštěstí málo. Moje kolegyně Jarka mi pomáhala nejen s telefonáty, ale i běžnou komunikací, říkala mi informace, které nám byly podávány různými vedoucími pracovníky na schůzích. Nikdy mi nedala najevo, že ji obtěžuji. Čas přinesl jednu obrovskou výhodu – počítače a e-maily. Možnost komunikovat psaným slovem pro mě byla jako dar z nebes. Komunikace s kolegy i mou dlouholetou nadřízenou časem probíhala takříkajíc sama, zvykli si, že hovor mezi námi musí probíhat jinak než mezi slyšícími. V případě, kdy jsem svým kolegům nerozuměla nebo si porozuměním nebyla jistá, mohla jsem vždy požádat o zopakování, případně napsání, jindy jsem zopakovala svými slovy to, co mi bylo sděleno a tím se ujistila, že vše správně chápu. Byly to někdy nervy pro obě strany, ale díky ochotě mých spolupracovníků jsme se vždycky domluvili. Odlišná situace byla při jednáních s lidmi, kteří se mnou nebyli v každodenním kontaktu. Neustále mě překvapuje, kolik lidí je přesvědčena, že neslyšící znamená znakující. Těmto lidem jsem musela vysvětlit, že znakový jazyk ovládají lidé, kteří se neslyšící narodili, pro mě, jako ohluchlou, je to cizí jazyk, který neumím. Na začátku jednání jsem poprosila o komunikaci, která je pro mne, jako ohluchlou jiná než pro rodilé neslyšící, tedy, že musí mluvit pomaleji, z malé vzdálenosti, čelem ke mně, abych viděla na ústa, hlídat si artikulaci, protože umím částečně odezírat. Myslím, že většina měla pro můj handicap pochopení, snažili se mluvit srozumitelně, pokud někdo začal i přes veškerou snahu vyhovět mé specifické potřebě týkající se mluveného slova huhňat nebo mluvit potichu, vždy jsem poprosila o zřetelnější mluvu. Tímto textem bych chtěla poděkovat úžasným lidem, které jsem během let při výkonu své práce potkala za to, že mě nelitovali, ale přijali, pochopili, že neslyšící člověk neznamená hloupý člověk, ani méněcenný člověk, že je to hlavně člověk se specifickými potřebami komunikace.

autor: Miroslava Pernerová, ztrácejí sluch postupně od 30 let, nyní zcela ohluchlá