Jako řada mých vrstevníků jsem se v devadesátých letech vrhl do podnikání. Troufám si říci, že ne úplně neúspěšně – ve službách i byznysu jsem působil dlouhých čtrnáct let a prošel jsem si lecčím. Od živnostníka až po ředitele firmy. Od začátku jsem přitom potkával lidi, kteří si podnikání pletli s čímsi na způsob „Klondiku“ a neměli ve zvyku platit za dodané zboží či služby. Setkal jsem se také s několika poctivými podnikateli, kteří do své práce vložili nemalý um, elán a finanční prostředky, a následně z nich takový podnikavec udělal žebráky.
Od pohledu sympatický exekutor-defraudant Josef Višváder.nova.cz
Zákon o soudních exekutorech, platný od roku 2001, jsem tedy vítal. Troufám si tvrdit, že spolu se mnou i většina slušných lidí. Jenže jak se ukázalo, byla ta radost dosti předčasná – zejména od roku 2006 totiž dozor nad soudními exekutory začal kulhat, aby zvláště v poslední době ochromil docela.
Své o tom ví i vymahači pohledávek – tedy „profese“, která měla nástupem exekutorů zaniknout. Ale nezanikla. Když totiž přijde malý podnikatel za exekutorem třeba se třemi platebními rozkazy dohromady za 60 tisíc korun, připomíná exekutor letargického hlemýždě – zvláště když dlužník nedisponuje bankovním kontem a je obtížně k nalezení. Dokonce existují případy, že exekutor požaduje od nešťastného věřitele nejprve platbu v řádu desítek tisíc, a pak by byl ochoten dokonce i něco dělat. Lze se pak divit živnostníkovi, který horko těžko platí jednoho zaměstnance, že raději zavolá „vymahači“ a pohledávku prodá? A lze se divit, že se neptá na podrobnosti, když má příslušné živnostenské oprávnění? Já osobně jsem něco takového nikdy neudělal, ale zároveň jsem takové nešťastníky ani nemohl farizejsky odsuzovat.
Jiná situace nastává, když zapomenete zaplatit v tramvaji nebo třeba zdravotní pojišťovně. Jistě, je to vaše chyba, a musíte svůj dluh uhradit. Ale občas se letargický exekutor náhle změní v dravce a z původní pohledávky ve výši 50 korun je náhle hezkých pár tisíc, ne-li desítek tisíc. V podobné situaci se začínají ocitat i desetitisíce důchodců, kteří nejprve nakoupili předražené zboží od bezskrupulózních firem, a nyní nemají na zaplacení. Ač jsou tyto obchody zcela prokazatelně v rozporu s dobrými mravy, poskytují exekutoři těmto „prodejcům“ účinnou pomoc. Stejně tak si na jejich služby nemohou stěžovat ani lichváři (dotyčné nebankovní společnosti ať se nezlobí, ale jiné označení, než lichva mne pro úvěr s RPSN například 75% nenapadá). Náhle všechno jde – zabavovat majetek, obstavovat účty… A proč to nešlo v případech podvedených občanů či živnostníků? Na tuto otázku dosud exekutorská komora kloudně neodpověděla.
Exekutor je právní profese, ale mnohdy má s právem jen společný jazykový kmen – bezpráví. Mnozí exekutoři se totiž dopouštějí i trestné činnosti. Slyšel jsem o případech, kdy exekutoři nejprve zabavili nepřiměřeně vysoký majetek, aby ho mohli následně prodat pod cenou svým kamarádům. Samozřejmě s provizí. Jistě, mohou to být fámy. Ale o případu exekutora Višvádera, který uprchl s osmdesáti miliony, které zpronevěřil, jsem neslyšel neformálně někde u skleničky, ale četl v seriozních médiích. Reakce exekutorské komory byla dost nepřesvědčivá.
Ne, princip soudních exekucí není špatný – znali jej ostatně již staří Římané. Aby však exekutoři fungovali jako nástroj proti drzým dlužníkům a podvodníkům, a neobírali ty nejchudší, je třeba udělat několik věcí.
Především novelizovat zákon o soudních exekutorech. Ten by jim měl dát větší pravomoci, ale také odpovědnost. To je přitom paradoxní jen zdánlivě. Momentální situace je totiž taková, že exekutor všechno vykonává a za nic neodpovídá. Exekuci nařizuje soud a na zabavování majetku dohlíží policie, takže exekutor nejprve například kvůli desetitisícovému dluhu zabaví nákladní auto za půl milionu, a pak ukazuje na všechny okolo, že on za to vlastně nemůže. To je špatné – ať exekutor nařizuje, rozhoduje, ale také zodpovídá. Další věcí, co se musí změnit je dohled nad exekutory – ten musí vykonávat nikoliv profesní organizace, ale samostatná a nezávislá instituce.
Tím by profese exekutora ztratila ono „zlaté dno“ a namísto různých podivných existencí, kteří exekutorům dobré jméno nedělají, by se jí začali věnovat seriozní právníci. Ti by konečně začali naplňovat smysl této profese – tedy chránit slušné lidi před podvodníky.
Chybí jen maličkost – připravit příslušný zákon, který by napravil odpornosti, které se okolo exekucí dějí. A zdvihnout ruku by pro něj měli všichni poslanci a senátoři, kterým není lhostejné, jaké otřesné lidské příběhy se se současnou podobou exekucí pojí.
