Výchova dětí v Čechách

Začíná mi připadat, že se nám výchova nějak vymyká.  Kamarádka vyučující na střední škole si stěžuje, že nehodlá vychovávat osmnáctileté děti k tomu, aby nežvýkaly při hodině nemluvě o tom, že neumí ani pozdravit a když nesplní nějaké povinnosti mávnou nad tím rukou se slovy no a co? vždyť ono se to zase nějak udělá. Kde je chyba? V rodině.....tam by měl být základ.

Děti, tedy vlastní mám čtyři. Později jsem ještě dvě vyvdala. Nejstarší syn je ročník 1988, v rodném listě má ještě ČSSR, mladší syn 1991, v rodném listě ČSFR, poslední dvě děti jen ČR. Když si to promítnu zpátky a porovnám nástup nejstaršího a nejmladšího syna do školky(je mezi nimi rozdíl téměř 17 let) tak je to naprosto nesrovnatelné. Požadavky na to, co má dítě umět ve třech letech se rapidně snížily, šišlající dítě v první třídě je dneska skoro pravidlo a nikomu to nepřijde nenormální. Dříve vás už učitelky ve školce upozorňovaly, abyste navštívili logopedii. Dneska mám syna v první třídě a logopedie se řeší až tady, jelikož se vše projeví při čtení a šišlálci neumí pořádně přečíst slabiky. a to nemulvím o počůrávání, oblékání atd. Dneska se všechno dlouho dělá za ně, nejsou vedené k samostatnosti.

Nejen já zastávám názor, že děti by měly mít už z domova nastavené nějaké mantinely. Základní zásady co se smí a nesmí co je tzv.přes a co je ještě v pořádku. U nás doma to fungovalo a funguje na principu ano, já ti věřím, ale pokud zjistím, že lžeš je konec. Pokud to půjde ještě dál nastanou nějaké represe např. ztráta kapesného, nesměly být večer déle venku. Samozřejmě, že přišla v pubertě i období krizí, takže jsme dodržovali pravidlo důvěřuj ale prověřuj a i to se kolikrát vyplatilo a dětičky zjistili, že  my nespinkáme, ale jsme v pozoru a že mohou být kdykoli zkontrolované a tudíž se chovaly tak, abychom ani ony ani my neměli ostudu. Tím neříkám, že zrovna tenhle model je správný, ale přinejmenším nám vyšel.

Proč to všechno píšu? V posledních letech a zvlášť poté, co se mi narodil poslední syn mi připadá, že té volnosti ve výchově je docela hodně a myslím si, že všeho moc škodí. Říká se tomu taky americký model, dítě nechat rozvíjet, moc ho neomezovat zákazy, podporovat jeho ego, někdy až do té výše, že se z něho po pár letech stane malý tyránek a my si nevíme rady. Jak jinak si vysvětlit, že holčička ve školce při oblékání kope svojí mámu, vzteká se, že se oblékat nebude,  protože se jí nechce a maminka u ní klidně sedí a posté jí opakuje že se musí obléknout, že nemůže jít svlečená ven a nechá do sebe kopat dál, byla jsem toho svědkem a musela ze šatny odejít. Nakonec to dopadlo stejně tak,že holka dostala na zadek a evidentně poprvé takže ze šatny vyběhla vzteklá matka s dcerou, která na sobě oblečení stejně neměla- holka prostě zvítězila.

Velikou oporou tomu všemu jsou dětští psychologové, mluví se o citlivých dětských dušičkách a jak řekla moje kamarádka, my jsme z toho tak zpitomělí, že ztrácíme selský rozum, takže jim ustupujeme, necháme si spoustu věcí líbit a dětem to pak přijde normální a my si ani nevšimneme že máme doma tyrana a dozvídáme se to později ve škole, jelikož tam už jim to normální nepřijde. Tím nesnižuji význam psychologů třeba při problémech v rodině, rozvodech apod, ale to je jiná kapitola. Jen mě to tuhle napadlo, při jízdě tramvají, když jsem slyšela mladou maminku jak se omlouvá asi pětileté dceři že není místo k sezení a roztomilá holčička odvětila:"To je jasný, že místo není, protože si tam sedla ta stará bába!" a odpověď maminky?......žadná .