Proč při focení do katalogu český filharmonik vzteky zlomil hoboj?

K čemu všemu jsou hráči České filharmonie svolní? A jak vnímají reklamu? Jako nutné zlo nebo jako zábavu? Co všechno museli filharmonici vytrpět při přípravě katalogu na novou koncertní sezonu?

Zpravidla od začátku ledna se začne v České filharmonii šeptat o přípravě katalogu na novou koncertní sezonu. Téma je to třasklavé, tabuizované a lépe s ním příliš neprovokovat. Do několikaměsíčního a stále stoupajícího stresu se postupně dostávají všichni. Marketingové, koncertní, edukativní oddělení, generální manažer i generální ředitel, překladatelé, korektoři, fotografové a grafici. Ti všichni se na katalogu podílejí, přispívají do něj, mluví do toho, co do něj letos všechno dáme a co zas ne. Opravují chyby, upravují fotky, vymýšlí jeho grafiku a strukturu. A protože hudební svět je pestrý, proměnlivý, vrtkavý, rozpustilý, precizní, ambiciozní, trochu přecitlivělý, hloubavý, duchovní, složitý, zranitelný a nevím, jaký ještě. Umíte si sami představit, jak asi toto skoro tříměsíční martyrium vypadá.

A samozřejmě nejvíc to každý rok odnesou hráči, po kterých opět někdo chce, aby se zase nechali fotit. A ještě nějak netradičně, originálně. Zorganizovat snímání více než sto lidí stojí velké úsilí, obzvlášť pokud nevytváříte fotku - tablo, ale vymyslíte si skupinková fota a ještě chcete zároveň představit Rudolfinum, coby zajímavou budovu s rozmanitým zázemím (Dvořákova síň, Sukova síň, Dvorana, reprezentační salonky, respirium, nahrávací studio, kavárna apod.). To pak musíte vytvořit harmonogram na několik dní, a když už se vám hráči upíší na jednotlivé termíny, ve finále určitě někdo chybí, bloudí, čeká jinde. Někdy nezbývá než uchýlit se k vyhlašování pomocí domácího rozhlasu. To je pak zase v Rudolfinu haló! A nakonec přijde skupinka hudebníků - šprýmařů, kteří nedají jinak než, že oni se vyfotí jen se skleničkou šampaňského (však to v katalogu uvidíte). Neztrácíme nervy, nám se tenhle přístup líbí. Ale pochopí to i tradiční publikum? Určitě, vždyť hráči připíjejí na zdar nové koncertní sezony:-).

Stále bojujeme s tím, jak promítnout v papírové podobě, že Česká filharmonie skutečně žije hudbou. Vymysleli jsme si proto, že hudebníci budou v katalogové brožuře skutečně hrát. Letos sice ještě bez zvuku, ale všeho dočasu. Rozhodli jsme se proto zařadit do brožury tzv. flipbook. To znamená, že v momentě, kdy budete držet katalog v ruce a rychle s ním listovat, fotografie na boku se rozhýbe a vy uvidíte, jaké kouzlo, že hráči skutečně hrají! A jak se flipbook fotí? Hráče rozestavíte na značky proti bílému pozadí, donutíte je zafixovat se na místě a pak je trýzníte, aby svůj klasický hráčský pohyb rozfázovali do deseti pohybů (pět tam a pět zpátky). Prostě tělocvik, koncentrace a matematika. Každý kousek pohybu vyfotíte. Vypadá to tak, že na počítání jedna, dva, tři až deset hráči udělají desetinu pohybu ze svého typického postoje při hraní. Čeští filharmonici jsou šikovní, tak se do této neobvyklé záležitosti, kdy nejde o zvuk, ale o obraz, dostali poměrně rychle. Nepřejte si, ale slyšet, co se při tom z jejich nástrojů ozývalo. Úplná Česká (dis)harmonie:-)

Trápení trvalo docela dlouho, měli jsme skutečně strach, že už někdo práskne smyčcem, opustí značku a řekne: "Už toho mám dost. Odcházím." Ještě navíc, když na něho nekřičí dirigent, ale nějací hudební amatéři: "Teď ticho, nehraj, trubka se nevrtí!". To si pak leckterý filharmonik musí říct, zlatý (jméno dirigenta, ať si doplní každý dle svého), jen když nás nebudou komandovat tihle (prý) kreativci. Jenže chyba lávky, čeští filharmonici jsou profesionálové a umí si pro dobro věci, ke své slávě a cti užít i takovouto blbinu. Skutečně nezapomenutelné gagy nám předváděli hobojisté, fagotista, trumpetista i bicí. Škoda, že se do katalogu nakonec nedostalo například zlomení hoboje přes koleno nebo neskutečný fagotový tanec (šantánové tanečnice by zbledly závistí).

Těšte se na nový katalog České filharmonie, za čtrnáct dní by měl (pokud všechno dobře dopadne) spatřit světlo světa.