Chtěla jsem si na léto k moři nabrat lehký čtení a tak když jsem se jednou ve volné chvíli procházela po Luxoru, padly mi do ruky dvě knihy z výprodeje.
Původně jsem si skutečně myslela, že se bude jednat o krásnou oddechovku - obě pojednávají o lásce situované v provensálské krajině, nakonec však byla jedna z nich řízlá detektivkou (Lucerna v temnotě, o té budu psát později), druhá, Uloupený ráj, byla zasazená do událostí nastupujícího fašismu v Evropě.
Uloupený ráj, ačkoli název zní brutálně brakovitě, ve mně ve skutečnosti zanechal obrovský otisk a ještě několik dní po přečetní jsem byla ztracená v jeho ději.
Kniha líčí vztah dvou lidí z Paříže třicátých let, dvacetileté začínající umělkyně Laury a malířského bohéma, čtyřicátníka Harryho. Jejich spoluputování je jedním z těch zážitků, které se snad dají zažít jen a pouze v knihách. Okolnostmi jsou vrženi do malebného kraje Provence, kde spolu objevují lásku hraničící s šílenstvím, prožitky absolutní svobody a odtrženosti od okolního světa. Celý jejich život se scvrkne na kouření tymiánu, malování vlastní hyperreality a balancování na pokraji šílenství, s cílem nikdy nevystřízlivět...
V tomto prostředí se z Laury, Nevěsty Větru, stává malířka velkých děl, která takřka konkuruje svému milenci Harrymu, Dadovi, Velkému kouzelníkovi, jež je příběhem postaven umělecky na roveň Piccasa.
První polovina příběhu líčí požitky jejich bohémského života. V té druhé už čelí nekompromisnímu zásahu reality, když od sebe milence oddělí tvrdá ruka jistého „netalentovaného rakouského malíře pokojů“. Druhá část vypráví příběh moderní odyssei, ve které oba hledají cestu zpátky – z vězeňského tábora nebo ze skličující osamělosti francouzského jihu.
Pozor! Spoiler....
Dílu bych dala devadesát procent. Těch deset, které do plného počtu chybí, pro mě příběh ztratil za svůj závěr.
Závěr mi nezlomil srdce (jak by tomu mělo být, aby bylo dílo dokonalé). Nýbrž mě pobouřil, rozčaroval a zklamal - teď míním po citové stránce.
Laura, odtržená od Harryho, propadne na samotě Francie šílenství, Harry, ve vězeňském lágru dělá první poslední, podstupuje nekonečné potupy, aby se se svou milou mohl znovu setkat. Oba dva podstupují vleklou cestu po Evropě, utíkají před pařáty režimu, na jejich osamocených cestách je náhoda několikrát „taktak“ znovu svede dohromady.
Laura se dostane až do blázince, kde stráví asi půl roku. Vyléčí ji, ale vina za její šílenství je přičítána Harrymu. Když se znovu nakonec s Harrym setká, její vztah je chladný a lhostejný, přestože láska Harryho nepohasla ani o stupínek.
Takhle příběh neměl skončit!
Když už musí být hodnota příběhu určována tím, že nemá končit happyendem, neměl vypadat takhle. To, co bylo mezi oběma hrdiny vylíčeno, bylo až příliš silné na to, aby závěr skončil tak líně a lhostejně.
Když už jsem věděla, že jing a jang k sobě v příběhu už cestu nenajdou, několikrát jsem si přála, aby právě teď, v tuhle chvíli, kniha znáhle skončila. Harry měl umřít při svým seskoku (tím by v příběhu vznikla naděje, že jejich láska ve skutečnosti přetrvávala, ale ztratila svou šanci). Vysvitla ve mně obrovská naděje, že se Laura po tý poslední a velmi neočekávaný noci před vernisáží k Harrymu vrátí. A když se ukázalo, že odjíždí, protože nechce na Harryho ukládat břímě své nemoci, doufala jsem, že jí podlehne... a tím příběh skončí. Ne. Poslední kapitola nám vypráví, jak Laura svou nemoc překonala a s jiným, anonymním, mužem otěhotněla.
Horší by snad už bylo jen to, kdyby poslední třetina příběhu líčila jejich cestu Evropou, aniž by se v závěru vůbec setkali.
