Užij dne! (alespoň jednou za čas)

Také vám připadá všechno to Carpe diem tak trochu přeceňované? Lifestylové magazíny jsou plné všemožných optimistických rad a ovlivňování vesmíru, řečí o tom, jak užívat každý den jako žádný předtím.

Dost dobře to přeci nejde, ne? A to jsem, prosím, jenom student. Ale jak má člověk stíhat 'užívat dne', když má školu tři dny v týdnu, během kterých musí pendlovat z jednoho města do druhého, přeběhnout pěknou dálavu městem, doběhnout do školy, tam si to dvě hodinky odsedět, načež běžet zase tu dálavu zpátky, odučit hodinu angličtiny (popřípadě dvouhodinovku s předškolákama) a zase zpátky tím kopcem nahoru do školy a běhat stále tam a zpátky, přinejlepším ještě stíhat vyřizovat krátkodobé ubytování na koleji a k tomu všemu ještě stíhat někdy jíst? Natož užívat dne!

A tak se sama divím, že se moje zábava realizuje po večerech a to bývá jen jediná možnost. A tak se ze mě drobnými krůčky stává dokonce alkoholik a všechno vinou nedostatku času! V těch volných dnech, kdy školu zrovna nemám, se pak soustředit na bakalářku, na učení, dopisování referátů, vyhledávání informací, pečení vánočního cukroví (samozřejmě, jako správná hospodyňka jsem již začala perníčkama), dělání domácích prací, psaní těchhle mých blbovinek a jako nadstavba toho všeho mít taky rodinu, přítele a kamarády.

A tak se stalo, že jsem se dneska naprosto a z vysoka vyflákla na školu!

A už dlouho jsem neudělala nic lepšího!

S mojí kocovinou z nevyspání z předešlého večera se přede mnou najednou objevila moje dlouholetá kamarádka, kterou teď už vídám jen zřídka, s báječnou zprávou, která se nemohla nechat jen tak být. A tak jsem hodila za hlavu referát, který jsem ten den měla mít připravený na hodinu, a svou roli „ráda-bych-pilné-studentky“ a vyrazila s ní do města na kafe. A pak jsme vyrazily ještě do jiného města na kafe. A viděla jsem asi nejkrásnější skutečný dům (patřící skutečným lidem), takový, jaký jsem vždycky chtěla mít sama. A pak si dala báječný zelený čaj a vyzkoušela si nejkouzelnější chlupatou zimní čepici (s ouškama a ocáskem), jakou bych si asi v životě nemohla vzít mezi lidi, ale do který jsem se zamilovala tak jak to umím jenom s chlapama. A pak jsme šly ještě jednou na kafe a na „dunch“ (dinner-lunch, prostě večeřo-oběd), kde jsem měla bezvadné špenátové gnocchi a nacpala se k prasknutí. A pak jsme jely zpátky, do mého města, vyzvednout si věci s asi šestihodinovým zpožděním a nabrat dalšího člena posádky no a já pak jela domů.

A všechno bylo prostě perfektní a úžasný a já z toho byla opilá radostí.

Tenhleten den stál za to nebýt zodpovědná a pilná a namísto toho dělat spoustu hloupostí.

Takové dny jsou potřeba. Občas. Dobít energii, vypnout autopilota a dát si skutečnou jízdu!

Abychom pochopili opravdový význam toho „užij dne“.

Every second counts cause there´s no second try!