Sonáta mužům

Muži. Ti měli v mém životě už od útlého dětství velmi výsadní a neodjímatelné postavení.

Moje první láska byl Martin ze školky. Milovala jsem ho samozřejmě kvůli jménu! Byli jsme dokonalý páreček, Martin a Martina, Xena a Herkules. On byl muž činu, já byla jeho divou – on mě učil sprostá slova, já mu kreslila sprosté obrázky (které se v té době samozřejmě omezily pouze na líbající se dvojice, ani nevím, kde jsem k takovému empirickému poznání v tomto věku dospěla, ale pamatuji si to velmi barvitě). Postupem času se vyloupnul v pěkného grázlíka. Je to tak, vždycky jsem tíhla spíše s těm „bad boyům“.

Radši ani nepočítám, kolika takovými známostmi jsem od puberty prošla (počínaje dohadováním se s nejlepší kamarádkou o hezouna páté třídy, konče mým gotickým obdobím, které ve mně vyvolal jistý homme fatal, dá-li se to tak říci, který si později nechal potetovat obličej). Vždycky bylo nejvíce vzrušující mít někoho jistým specifickým a společensky nekonformním faktorem odlišného od ostatních, a největší nuda byli ti „hodní kluci“, co by se pro vás rozkrájeli. A z tohohle kolotoče mě vytáhl můj Honza.

Okolnosti, díky kterým jsme se setkali, byly samy o sobě dost zvláštní. Ve čtrnácti byl moje platonická láska, pak jsme se dali dohromady a od té doby se spolu vezem na horské dráze. Obdivuji ho, rozčiluje mě, je mi nejlepším přítelem a zárveň nejhorším kritikem. Vzhlížím k němu a zároveň se ho snažím měnit. Můj život je prostě plný rozporů, ale tak to má podle mého každý.

Říká se, že má-li člověk dlouhodobého partnera, přestane o sebe dbát. Proto si taky pravděpodobně muži pořizují milenky – protože chtějí, aby jim z peřin vykukovaly červeně nalakované nehty, aby se mohli kochat pohledem na hezky upravené vlasy, aby se mohli rozplývat nad formovanou postavou. Tohle všechno vím. A vede mě to občas ke zdánlivě úplným nesmyslům. Už pár let si kvůli němu barvím vlasy, protože se bojím, že mě opustí, když pro něj nebudu dost hezká. A stejně vím, že když se vedle něj probudím, celá pomuchlaná a rozcuchaná, řekne mi, že takhle mi to sluší nejvíc.

Chápe mě i přesto, jak umím být nesnesitelná. Jsem člověk příšerné povahy. Uvědomuji si to, ale občas si prostě nemůžu pomoct. Moje emoce následují dráhu kosínusoidy, stále nahoře a dole, neumím být chvíli stálá. On je jediný, kdo dokáže krotit mojí impulzivitu, která se může naakumulovat do jednoho bodu a každou milisekundu hrozí exploze. Dokázal mi odpustit i když jsem ho párkrát zklamala. Za to jsem mu hrozně vděčná. A má se mnou trpělivost, něco, co já stále ještě neovládám.

Dodnes jsou pro mě muži zatraceně důležití. Ale už z poněkud jiného pohledu, než když jsem v pubertě upřednostňovala jejich společnost.

Něco z jejich světa je pro mě ohromnou inspirací. Jak dokáží proklouzávat životem, aniž by museli přemýšlet o sedmi krocích dopředu a pěti záložních plánech. Nebo to na nás alespoň po celou dobu hrát! Jak dokáží být odkazem všech nesvárů a intrikaření mezi ženami, dokonce i mezi blízkými kamarádkami, a zvládat to bez make-upu, módy, dokonce s dva dny starými ponožkami. Nebo to, jak je možné, že je technologie poslouchají na slovo, ačkoli opakují ty samé rituály mačkání týchž tlačítek, ovšem s výrazně úspěšnějším výsledkem. Nepochopím to. Ale zbožňuji je. Každého jednotlivého potřebuji ve svém životě a nepřestávají mě překvapovat. Ten můj samozřejmě nejvíc.